Dal jsem totiž přednost jízdě na východ, k Hammametu, abych poznal osady Testur a Saguan.
Až do Testuru provázel mne Ali en Nurabi s několika svými beduiny, dále však mne provázeti nemohl, poněvadž bylo mně ubírati se územím některých kmenů, s nimiž Uelad-Sebirové žili v nepřátelství; byl by tudíž odvažoval se života.
Jel jsem tedy sám a to především od Testuru na jih, kde jsem byl ve vadi silianském dosti vlídně přijat kmenem Uelad-Riách. Na to jsem se ubíral západně k jezeru el Kursia, jež se prostírá v území kmene Uelad-Trabersi. Odsud pak směřoval jsem k vadi Melach, odkud jest Saguan již jen dvacet kilometrů na východ.
Do té chvíle dařilo se mně na cestě, takže jsem byl spokojen; ale než jsem ještě dorazil k vadi Melach, odvrátilo se náhle ode mne štěstí, provázející mne tak daleko.
Za rovinou, v níž jest rozlito jezero el Kursia, rozkládá se krajina hornatá. Jest nutno jezditi tam po příkrých svazích a dosáhneš-li hřebenů horských, uzříš mírný sestup vyvýšenin směrem východním. Jest zde několik řečišť a proto také slušná vegetace. Nalezl jsem lesík korkových dubů, u něhož jsem se zastavil, abych koni svému odpočinku popřál. Sám pak ulehl jsem do trávy, natáhl údy a zamknul oči, které mne žárem vzduchu a palčivým světlem slunečním bolely.
V tom jsem zaslechl pronikavý vzkřek supí a rozhlédl se. Skřehoce-li sup jako tento, naskytá se mu vítaná kořist.
Uzřel jsem dva takové ptáky; vznášeli se nad lesem ne zrovna vysoko a kroužili, nejevíce dosud chuti snésti se k zemi. Jejich kořist nebyla tedy dosud mrtva, anebo byla takového druhu, že se na ni neodvažovali.
Vztýčiv se, prošel jsem lesíkem, abych se podíval, co se děje. Na druhém okraji lesa uzřel jsem předmět, poutající pozornost supů. Nebylo to zvíře, nýbrž člověk — beduin. Ležel na hřbetě v kalužině krvavé a měl několik hlubokých bodných ran v hrudi — nůž mu vězel v těle.
Byla zde spáchána vražda, nikoli však loupežná, nýbrž vražda ze msty, patrně ze msty krevní, jinak nebyl by vrah nechával nůž na místě zločinu.
