zrcadlo. Spatřiv v něm svou tvář nedivil jsem se již nikterak, že mne nikdo nepoznal; vyhlížel jsem vskutku strašlivě.
Služebník přinesl mýdlo a vodu a po některém namáhání podařilo se mi zjednati si obvyklý zevnějšek.
„Několik dní bude ti vyčkávati v tomto domě, effendi; budeš mým hostem,“ hovořil abu Gibrail, „rozčilení v městě neuklidní se tak záhy a nemůžeš tedy odejíti.“
„Jak dlouho potrvá nepokoj, co myslíš?“
„Doufáme, že khedive přistoupí záhy na podmínky Arabiho paši. Tím zachrání Evropanům mnoho a mnoho životů, neboť jinak byli by všichni povražděni.“
„Ale smím tě obtěžovati?“
„Neobtěžuješ mne nikterak, nýbrž potěšíš mne svou přítomností, protože’s mne donutil, abych ti své tajemství prozradil. Budeš hostem v domě, jehož dceru jsi uzdravil a tím druhé obyvatele šťastnými učinil, Především ti propůjčím dobrý a vhodný oblek; pak, až budeš moci bez nebezpečenství vycházeti na ulici, dovolím ti, abys nosil svůj oděv.“
Bydlel jsem u něho šest dní, načež jsem Kairo opustil. Pátého dne podnikl jsem první vycházku, Právě jsem vycházel z domovních dveří, když kráčel podle nich onen askari, jemuž jsem měšec daroval.
Setkal se se mnou a kráčel dále, aniž mne poznal. Volal jsem za ním:
„Stůj, služebníče mečety Okba v Kairvanu. Pomohl ti již Kutb?“
Stanul a zadíval se na mne ztrnule, nemoha promluviti.
„Otevřel’s měšec, jejž ti daroval žebrák u bab Zuvailech, žebrák, který není moslímem, nýbrž křesťanem?“
„Ano,“ vyhrklo z něho, při čemž se mi jeho zrak pátravě do tváře zabodával.
„Byla v něm pomoc, o kterou jsi prosil?“
„Ano. Uvnitř bylo osmnáct set piastrů.“
„A sběhneš nyní od svého pluku?“
„Sběhnouti! O, Allah! Možno-li? Ty’s onen — žebrák, pane?“
„Ano.“
