Bylo mně ho žel. Tázal jsem se ho, umí-li čísti, což zodpověděl kladně. Vytáhnuv svůj zápisník, v rukou žebrákových zajisté předmět podivuhodně vzácný, vytrhl jsem z něho lístek a napsal naň, ovšem arabsky:
„Kutb nemůže tobě pomoci, neboť mimo boha není žádného pomocníka. Já, žebrák, nejsem moslemínem, nýbrž křesťanem, ale přes to vše dám ti potřebné peníze, protože’s mým bratrem, jakože jsou všichni lidé dětmi božími.“
Lístek jsem vložil do měšce, jejž mně nosič vody doručil, zavázal jsem pevně měšec a podav jej vojákovi, pravil jsem:
„Vezmi! Poslechneš-li mne ve všem všudy, dočkáš se snad vyslyšení své prosby. Učiníš, jak ti poradím a zachováš se dle toho přísně?“
„Ano.“
„Vložiž tento měšec pečlivě do svého roucha, aby jej nikdo u tebe nenalezl a dříve jej neotevřeš, až zítra po ranní modlitbě v úplné samotě. Dbej, aby tě nikdo neviděl!“
„Nesmím dříve?“
„Nesmíš, očekáváš-li vskutku pomoc od Kutba!“
„Vykonám vše, jak jsi pravil, šaháte! Slibuji ti to při své bradě a při všem, po čem toužím. Dostane-li se mi pomoci, tedy se zase uvidíme, neboť se vrátím, abych Kutbovi poděkoval.“
Zastrčil měšec a šel. Jednal jsem ze soucitu, jak mně právě okamžik vnuknul. Teprve zítra směl askari darovaný měšec otevříti — kdyby se byl ještě toho dne dozvěděl, že nejsem mohamedánem, mohlo to býti pro mne velmi nebezpečno.
Co se dělo toho dne v Kairu, nemělo vlivu a významu na toto vypravování; pro mne skončil den ten úplně šťastně, kdežto jiným cizincům dařilo se šeredně.
Jakmile se setmělo, odebral jsem se do žebrácké chatrče, kde mne již očekával abu Gibrail, jak slíbil. Měl o mne obavy celý den. Několikrát byl všecek jeho příbytek propátrán a také mé věci byly prohlíženy, ale nedbáno jich valně a nikdo z nich ničeho neodcizil, čemuž jsem se divil.
Prolezli jsme děrou a vešli do přední budovy. Abu Gibrail dovedl mne do světnice, ve které jsem včera noclehoval a přinesl mně
