jenské, pobočníci a jiní důstojníci. Ani jediný nepřešel, aby aspoň začátek posvátné fathy nezažvanil.
Mnozí pak se zastavili, aby z hlubin srdce svého neviditelně za vrátní bydlícímu duchovi vyklopili, co jejich duši tlačí a tísní. Slyšel jsem nejdivnější žvásty pověrčivé, takže jsem byl nucen často mocně zatajovati smích, abych snad nebyl bit.
Mezi těmito prosebníky jeden na mne působil hlubším dojmem. Přišel zemdlen, spíše se vlekl a byl valně zhubenělého, sešlého zevnějšku. Když jsem mu nastavil dlaň, řekl mi:
„Nemohu ti nic poskytnouti, neboť sám nic nemám, ale mnoho potřebuji“
Pak poklekl, klaněl se hluboce proti koutu, jenž byl Kutbem obýván a modlil se:
„Allah il Allah wa Muhamad rasul Allah! Vyslyš mou prosbu, o, Kutbe, duchu úlevy a všech proseb! Učiň mně, abych se shledal se svým otcem a matkou, s ženou a dítětem, na němž srdce mé visí. Dej mně potřebné peníze, abych se odsud dostati mohl, neboť touha zžírá mé tělo, mou duši. Pomoz mi, Kutbe, ale pomoz brzy, neboť mne žalost unese z tohoto světa a života.“
Modlitbou touto byl jsem pohnut. Muž ten vskutku churavěl touhou po domově a své rodině. Jakmile povstal, řekl mi:
„Šaháte! Jsi služebníkem Kutba! Pros za mne!“
„Kde jest tvůj domov?“ tázal jsem se.
„V dalekém Tunisu.“
„Čím jsi doma?“
„Služebníkem v mečetě Okba v Kairvanu.“
„Jak jsi přišel do Egypta?“
„Putoval jsem do svatého města, Mekky. Při návratu onemocněl jsem těžce; ulehnuv na ulici, byl jsem oloupen o veškerý svůj majetek a nebyl jsem dosud úplně zdráv, když mne zrekrutovali na vojnu. Zemru, odepře-li mi Kutb svou pomoc.“
„Prosíš ho o peníze. Kdyby ti je i dal, nemohl bys odsud.“
„Proč bych nemohl?“
„Jsi vojákem a dopustil bys se desertace.“
„Allah ochraňuje každého věřícího; zachrání mne rovněž.“
„Sečkej tedy okamžik!“
