vyhlížel. Všecka špína z něho zmizela a roucho, jímž byl oděn, bylo z nejčistšího hedvábí.
„Jistě jsi mne zde neočekával, effendi,“ oslovil mne, postoupiv a podav mi ruku.
„Docela jistě ne! Přiznávám se!“ řekl jsem.
„Vidím, že’s udiven. Byl ti dovolen pohled na tajemství, které bych ti byl nesvěřoval, kdybych tě v lásce neměl a kdybych tě zachrániti nechtěl, byť i proti tvé vůli. Jsem Abu Gibrail, majitel tohoto domu a zároveň žebrák z bab Zuvajlech.
Jak to souvisí, zvíš později, slíbíš-li mi, že o tom pomlčíš vůči komukoliv. Dal jsem tě k sobě povolati svým synem, protože nejsi dnes bezpečen životem v příbytku cídiče dýmek.“
„Proč bych nebyl — — —?“
„O tom s tebou hovořiti nesmím. Jsi mým hostem. Posaď se a buď dobré vůle. Mohl bys mne ubezpečiti slibem, že neopustíš mého domu tuto noc?“
„Slibuji ti to!“
„Dobře! Mohu tedy odejíti. Želím, že mně dnes není možno prodlévati ve tvé společnosti. Ale čeho ti třeba a čeho se ti zachce, dostane se ti. Zatleskej pouze rukama, a sluha se objeví. Dobrou noc, effendi!“
Podal mi ruku a odešel.
To přece bylo dobrodružství! Jako nějaká kapitola z pohádek „Tisíc a jedna noc,“ Ano i knihy mně byly přineseny, abych se nenudil, ale čísti se mi nechtělo a později nemohl jsem zase usnouti — takovou měrou byly zaujaty mé myšlenky tímto dobrodružstvím! Konečně jsem však přece usnul na měkkých poduškách.
Procitl jsem nikoli o své vůli — byl jsem probuzen. Eš šáhat stál nade mnou, drže svítilnu a hovořil rychle:
„Vstaň rychle, effendi! Jsi nucen prchnouti. Cídič dýmek bude přinucen říci, kam jsi odešel. Přijdou v můj dům a budou prohlížeti. V Kairo vybuchlo vojenské povstání vrchovatou měrou. Evropanům hrozí vesměs smrt. Heslo jest: Egypt Egypťanům. Chci tě zachrániti. Pojď za mnou! Vstaň a pojď!“
Vedl mne do nádvoří a na jeho protější straně do jakéhosi
