Stránka:MAY, Karl, Kutb.pdf/25

Tato stránka nebyla zkontrolována

„Ne! Rád bych jen věděl, je-li muž, jehož vidím v tvé světnici, cizincem, jenž se zove Kara ben Nemsi effendi.“

„Ano, pane!“

Gibrail bej uklonil se mně velmi zdvořile.

„Odpusť, effendi!“ pravil, „jsem synem Abu Gibraila, jemuž náleží veliký dům v sousední ulici. Zvěděl jsem, že’s moudrým a zkušeným ve všech věcech lidského vědění a bylo mně rozkázáno, abych tě prosil, abys přišel k mému otci, který by rád s tebou pohovořil.“

„O čem si přeje hovořiti se mnou?“

„Odpusť, effendi! Rád by ti to řekl sám.“

„Dobře! Půjdu s tebou!“

Abu Gibrail! Bohatý domácí pán, jemuž náležel dům, který se stýkal s příbytkem eš šáhata! Rozpomínal jsem se sice na výstrahy, jež mně byly dány, ale myslel jsem, že se neodvažuji praničeho, vstupuji-li v cizí dům.

Gibrail bej mne zavedl do příční a pak rovnoběžné ulice s mým bytem a stanul u domu, kde již čekal sluha u otevřených dveří, jež za námi zamknul. Mladý muž mne vedl průjezdem na dvůr a odtud do přízemní světnice, nejspíš pro návštěvníky určené.

Ale pak mne vedl ještě dále do druhé a třetí komnaty, jejíž zařízení u porovnání s mým oděvem bylo asi takové, jako když do nějakého ráje vletí usmolená vrána.

„Usedni, effendi!“ prosil můj průvodce, „a dovol, abych odešel. Můj otec dostaví se ihned.“

Usedl jsem na sametové lehátko, které se táhlo podél tří stěn. O několik okamžiků později přinášel černoch kávu, tabák a dva čibuky. Pil jsem tedy a kouřil. Asi po deseti dalších minutách vešel jiný černoch a přinášel — — —

Vyskočil jsem rovnýma nohama! Chlap nesl mé ručnice, mou bednu, brašnu — — všecko! Otevřel jsem ústa, abych si dotazem ulevil, ale černoch ukázal za má záda a šel mlčky po svém. Obrátil jsem se tedy a stál jsem tváří v tvář — eš šáhatovi, který vešel jinými dveřmi.

Žebrák! Náš besedník! On, vskutku on! Docela on, ačkoli jinak