Stránka:MAY, Karl, Kutb.pdf/20

Tato stránka nebyla zkontrolována

našim dvéřím nosič vody. Naplniv můj džbán a přijav obvyklou nepatrnou odměnu, tázal se:

„Bydlí zde cizí effendi?“

„Ano.“

„Jenž se zove Kara ben Nemsi?“

„Ano.“

„Kde jest?“

„Zrovna před tebou.“

„Ty, pane?“

„Ano.“

„Mám ti toto odevzdati.“

Vytáhl ze špinavých kalhot ještě špinavější šátek, motouzem mnohonásob obtočený a několika uzly zadrhnutý. Hodiv mi jej pod nohy, odešel.

Přemýšlel jsem chvíli, co by to znamenalo a štítil jsem se poněkud zvednouti balíček. Konečně jsem tak přece učinil a rozříznuv motouz, rozhrnul jsem cíp. Vypadl kožený váček, jejž jsem zvedl a otevřel.

Peníze tam byly a lístek, pečlivě sbalený, na němž psáno arabsky:

„Vezmi peníze a opusť město, byť i byla bedna tvá ztracena!“

Spočítal jsem peníze — tři sta padesát korun dle rakouské měny v samých tereziánských tolarech. Kdo mně mohl tímto obdařiti?

Vyběhl jsem na ulici, ale nosič byl již ten tam. Ani v sousedních ulicích jsem ho již nespatřil. Nejspíš mu byl dán pokyn, aby se rychle uklidil.

Kdo však ho poslal? Jen někdo, jemuž bylo známo, že pátrám po své bedně — a takových lidí bylo málo. Nebylo tudíž třeba zvláštního důvtipu k uhodnutí: zasílatelem peněz byl žebrák. Odebral jsem se ihned k bab Zuvailech a tázal se ho:

„Poslal’s ke mně nosiče vody?“

„Ne!“ odpověděl.

„Prosím tě, abys mi řekl pravdu!“

„Říkám ji“

A setrval na tom přese všecko mé naléhání. Ač nerad, byl jsem nucen peníze si ponechati.