Býval by snad nemocen? — Abych se o tom přesvědčil, šel jsem do brány Zuvajlech a hle! Seděl tam jako jindy. Tázal jsem se ho, proč nás nenavštívil a stařec odpověděl:
„Učinil jsem svatý slib; jenž mne nutí k du-a-el-mesa (zvláštní modlitba večerní); proto jest mně býti doma. Až to bude odbyto, stavím se zas.“
„Kdy to bude?“
„Nevím ještě.“
Podivná vskutku věc! Kdo jiný mohl věděti, než on sám, kdy bude splněn svatý jeho slib a mnoho-li večerů stráví na modlení?
Byl tehdy začátek měsíce září s překrásnými vlahými večery. Za takové pěkné pohody znelíbilo se mi kdysi v těsné světnici i vystoupil jsem na ploskou střechu, abych si tam vykouřil čibuk. Seděl jsem na plošině a viděl jsem, co se dole v ulici děje.
Na svůj údiv uzřel jsem muže jakéhos, jenž klepal na dvéře příbytku žebrákova a byl vpuštěn. O něco později dostavil se druhý muž, pak třetí, čtvrtý. Zaklepali a vešli. K posledu napočetl jsem jich zrovna dvanáct.
Proč navštívili eš šáhata, jenž nikoho nepřijímal? Rozpomenuv se na „spiknutí“, kterému jsem se vysmíval, zvážněl jsem a zůstal tiše sedět. Teprv po půlnoci rozešla se tato společnost velmi tiše a opatrně se chovajíc. Rozlézali se jednotlivě.
Tedy žádný slib a žádné modlení, nýbrž tajné shromažďování. Nepochopitelným byl mně počet súčastněných. Žebrák bydlel v jednopatrovém téměř úplně sříceném domku, o němž nikdo nevěděl, komu by patřil.
Lidé se pouze domnívali, že by mohl náležeti bohatému Abu Gibrailovi, jenž bydlel v ulici za námi, s naší ulicí rovnoběžné a jehož přízemek se stýkal s bydlištěm žebrákovým, kde nemohlo býti místa pro tolik osob shromážděných. Jak a kde mohl eš šáhat tolik lidí uhostiti, bylo mi hádankou.
A příštího večera zase nepřišel. Odebral jsem se tedy na střechu znova a slídil jsem jako včera. Jednalo se vskutku o spiknutí nějaké? Bylo mi to směšno.
Když jsem se strojil příštího dopoledne na vycházku, přišel k
