ránu vymývati a obvazovati. Zítra navečer přijdeš a povíš mně, že ghodda zmizela.“
Žebrák byl však přece úzkostliv. Proto jsem mu vysvětlil podrobně, čeho jest pro další léčení třeba. Nevěděl, má-li mne pro mou odvahu chváliti či plísniti a konečně uznal za nejlepší — zmizeti i s pacientkou.
Ale příštího večera zářila mu tvář radostí. Podával mně obě ruce a ještě než usedl, volal nadšeně:
„Effendi, pryč! Pryč! Docela pryč! Splaskla a zmizela — jen řez tvého nože označuje místo, kde se roztahovala. Ale přes to vše dcera přítele mého dává si ustavičně obklady a vymývá díru dvakrát za hodinu, aby se jí tam truchlivost krásy znovu nezahnízdila. Jsi moudřejší než všichni učenci a čarodějové, kteří nedovedou zhola nic! Co ti má přítel můj zaplatiti?“
„Nic, zhola nic!“
„Takto mluvíš nyní, ale budeš donucen přijmouti, co ti vděčnost podá! To ti přísahám při své hlavě a bradě — —!“
Druhého dne šel jsem ulicí, v níž bydlil jsem u bena Musa effendiho. Soused můj z té doby, stříbrník, seděl přede dveřmi svého otevřeného krámu a volal na mne:
„Emire,“ oslovil mne, „mluvil jsem předevčírem s benem Musa effendim.“
„Ah! Kde?“ tázal jsem se radostně.
„Zde. Kráčel tudy a spatřiv ho náhodou, řekl jsem mu, že se sháníš po své bedně.“
„Děkuji ti! Rozradovals touto novinou mou duši. Řekl ti zajisté, kde nyní bydlí?“
„Neřekl a vůbec se choval tajemně. Tvrdil, že naprosto v Kairo nebydlí, ale že jest tvá bedna v bezpečné skrýši. Přál si věděti, kde bydlíš, aby ti mohl bednu poslati, ale neuměl jsem mu to říci. Žádal mne tedy, abych se tě zeptal na byt a sdělil s tebou, že tě navštíví.“
Divil jsem se tomu; teprv později byla mi jasnou příčina tohoto utajování se. Pověděv stříbrníkovi, kde bydlím, šel jsem po svém.
Toho večera žebrák nepřišel a vynechal svou návštěvu také pro příští dva večery. Bylo nám to nápadno, neboť jsme mu zvykli.
