„Tak? Chce snad ke mně s dívkou přijíti?“
„Také ne! Stav jeho mu zakazuje, aby k tobě chodil. Žádal mne, abych ho zastupoval. Jestliže dovolíš, půjdu a přivedu ti dceru.“
„Jak chceš.“
„Ale dříve jest mně říci, že tě očekává velká odměna, podaří-li se ti zbaviti dceru této závady její krásy.“
„Nevyžaduji za to ničeho.“
Chlapík odešel. Jakmile byl za dveřmi, zadíval se na mne cídič čibuků očima rozšířenýma, ústy otevřenými.
„Co tomu říkáš, effendi?“ tázal se, „děje se zázrak čili nic?“
„Nic. Žádný zázrak, nýbrž na polovic ješitnost, na polovic láska otcovská.“
„On však jest otcem.“
„Zajisté.“
„Má tedy harem, má dům.“
„Arci! Jest sám sobě přítelem, jehož dceru chce přivésti. Kdyby byl jeho přítel tak vznešeného postavení, aby sem nesměl vkročiti, zajisté by mu jeho postavení tím více zakazovalo, aby se dal zastupovati žebrákem a svěřoval mu dceru — a ještě k tomu večer.“
„Kde však má harem a dům? V takové zřícenině, v jaké bydlí, v našem sousedství, nedřepí-li právě u brány Zuvailech, nemohl by přece míti ženu a dceru! Podivno! Jest docela jistě něčím jiným, než žebrákem v ochraně Kutba. Bude asi tajnůstkářem, pletichářem a kdož ví, čím ještě. S jakou jistotou, s jakým přesvědčením dával ti výstrahu!“
„Eh! Kdož ví, co slyšel a teď přikládá zcela nesprávný význam nevinným slovům.“
„Něco však přece může býti na věci.“
„Ne.“
„Považ, není-li vskutku obyčejným žebrákem, mohl bys o jeho výstraze souditi jinak. Což je-li neobyčejným, tajuplným mužem?“
„Vyčkejme, prozradí-li se nějak.“
Eš šáhat vrátil se asi za čtvrt hodiny. Za ním vklouzla bytost ženská, velice pečlivě zastřená.
