„Má-li tvá výstraha důvodnost, tedy se může jednati pouze o spiknutí či povstání. Je-li tomu tak, tedy o tom víš a náležíš mezi spiklence.“
„Allah’l Allah! Co ti to vstoupilo na mysl? Jak může býti chudý žebrák spiklencem? Tací lidé bývají přece vlivuplnými, významnými, bohatými — a já se živím almužnami! Nemluvme již o tom! Vyřizuji tobě pozdrav, effendi!“
„Od koho?“
„Od mého přítele.“
„Ah! Mluvil’s již s ním?“
„Ano.“
„Co řekl?“
„Dovíš se nyní, kterak tě miluji a jakou mám k tobě důvěru. Můj přítel jest přísně pravověrným přívržencem proroka, jenž považuje svůj harem za věc posvátnou. Když jsem mu řekl, o čem jsem včera s tebou hovořil, rozčilil se velice nad tvým předpokladem —“
„Nepředpokládal jsem pranic a zvláště ne o něm!“ přerušil jsem ho, „nic mně na tom nezáleží, jak jest nemocna a čím by se mohla uzdraviti jeho dcera, která jest mně naprosto lhostejna a neznáma. Nechť si ponechá své krtice, vole, nádory a boubele.“
„Nebuď přece hned tak rozloben, effendi! Vždyť jsem tě přece nechtěl urážeti slovem „předpoklad“ ani čím jiným! Přítel můj přeje si toužebně, aby to znešvaření těla dceřina zmizelo do všech pekel, protože jsem mu řekl, že taková ghodda může ještě vzrůstati víc.“
„A nelhal’s! Takové hlouposti obyčejně rostou, nejsou-li hojeny.“
„Ja semaji, ja robaji, ja hijarami! (o nebesa, o leknutí, o zděšení)“ bědoval, „kdo by se na to dívati mohl? Byl všecek nešťasten, když to slyšel a jeho dcera, která jest leskem a rozkoší jeho staroby, plakala zármutkem strašlivým! Ale pak jsem mu prohlásil, že vlastně ghodda nepatří k jejímu tělu, nad čímž se hned upokojil a doznal, že jest ochoten uděliti tobě dovolení k ohmatání zlé ghoddy.“
„Kdy a jak?“
„Již dnes večer.“
„Jak a kde? Já přece k němu nepolezu!“
„Ne. On si přeje, abys to dívce udělal zde.“
