„Proč?“
„Protože nemůžeš bez bedny odsud.“
„Ovšem. Ale tohle zní skoro, jako bys sobě přál, abych odsud odcestoval.“
„Vskutku sobě toho přeji.“
„A já myslel, že smýšlíš o mně přátelsky.“
„A také smýšlím! Právě proto sobě přeji, abys dlouho zde nebydlel.“
To znělo vskutku podivně! A tvář jeho byla při tom zcela vážna — až nápadně vážna.
„Máš tedy závažný důvod pro toto přání?“ tázal jsem se.
„Mám.“
„Jaký?“
„Nesmím říci“ odpověděl, vrtě hlavou.
„Poslyš! Uvažuji-li o tvém výroku, nemohu, leč sobě pomysleti, že si myslíš, že mne zde očekává cosi nepříjemného.“
„Uhodl’s, effendi.“
„Pak jest tvou povinností, abys byl upřímným vůči mně.“
„Jsou vyšší povinnosti, které mně to zapovídají.“
„Hrozí mně cosi nepříjemného?“
„Cosi ještě horšího.“
„Nebezpečného snad?“
„Ano.“
„Odkud? Proč? Od koho?““
„O tom jest mně mlčeti.“
Co to mohlo býti? Útočil jsem znovu na něho a nezvěděl jsem ničeho; pověděl posléz jen s velikým odporem, že to, co mne ohrožuje, má pozadí politické, což mne popudilo k smíchu.
„Směješ se?“ zvolal, „nevěříš mně tedy?“
„Považuji tě za muže pravdy milovného, Zajisté se domníváš, že mně říkáš pravdu, ale klameš se a jsi na omylu.“
„Nemýlím se! Vím, co vím!“
„Nemožno! Nezasahuji pranikterak do záležitostí politických. Nemám s politikou pranic společného.“
„Velmi mnoho, effendi!“
„Přec bych o tom věděl!“
