„Poslyš mne, šáhate! Jsi na velikém omylu. Což pak jest ghodda podstatnou součástkou tělesnou dcery tvého přítele?“
„No — není! Vlastně jest zbytečností, která se má odstraniti.“
„Dotknu-li se jí tedy, nedotýkám se mohamedánského těla dívčina, nýbrž jen ghoddy, která přece není vyznavačkou proroka.“
„Mašallah! Zázrakové boží! Tohle je svatá pravda! A ty myslíš, že bys ji mohl vyléčiti?“
„Myslím.“
„Promluvím tedy o tom se svým přítelem. Ale rozmyslím si to ještě dnes v noci. Půjdu ihned domů. Lejiltak sajde (dobrou noc)!“
Sebral se a šel.
Hospodář můj díval se za ním pošklebně, načež se mne tázal.
„Viděl’s, effendi, jeho rozčilení?“
„Ano.“
„A slyšel’s, jak se podřekl?“
„Mluvil o svém, nikoli o přítelově zármutku.“
„Tím přítelem jest on sám. Vždyť nemá vůbec přátel! Stýká se pouze s tebou a se mnou. I blbec by uhodnul, že se jedná o nádor jeho vlastní dcery.“
„Mhm! Záhadná věc! Přijímá hojně peněz a jest tedy bohat. Považuji za věc docela možnou, že má harém, ale nechlubí se jím.“
„Arci! Proč k sobě nikoho nezve? Ani mne! Jistě má tajemství nějaké. Že jest bohat, myslel jsem si dávno, neboť u brány Zuvailech dostává každého dne hojně almužen. Kdysi jsem ho viděl náhodou v krásném hedvábném kaftaně a nádherném, novém turbaně; byl umyt a vyhlížel vůbec zcela jinak než jindy — docela jako muž vznešený. Oslovil jsem ho, ale stavěl se, jakoby mne neznal a pospíchal ode mne. Jsem věru zvědav, jak zítra bude hovořiti.“
Dobrácký cídič čibuků nebyl zvědavcem jediným; byl jsem rovněž zvědav a mimo to přesvědčen, že vězí ve špinavé škrabošce „žebrácké muž významný.
Dostavil se příštího večera a za hovoru o všedních věcech tázal se mne:
„Ještě jsi neobjevil svou bednu, effendi?“
„Ne“
„Toť ovšem věcí žalostnou pro tebe i pro mne.“
