„A znáš léky?“
„Znám.“
„Jak se zove některý? Pověz mi rychle!“
„Na to jsou všerůzné léky, dle toho, jak různou jest povaha neduhu. Jest několik druhů takových nádorů. Některé se dají léčiti lékem, jejž nazývají lékaři západních zemí jodem. Na východě se jod nahrazuje lékem, jenž se skládá z dura bede, sfunga a fulfulu (cirok, pálená houba a pepř).“
„Připravil bys mému příteli takový lék, kdybych tě o to požádal, effendi?“
„Ne.“
„Allah!“ vykřikl, „myslel jsem, že mne miluješ a ty zatím odmítáš mou prosbu!“
„Protože nechci jednati lehkomyslně. Jest nutno věděti, jakého druhu jest ghodda oné dívky, neboť jinak mohl by nepravý lék pacientce ublížiti.“
„Kterak hodláš zvěděti — — —?“
„Nehodlám, ale nutno dříve ghoddu vyšetřiti a prohlídce podrobiti, než možno k léčení přistoupiti.“
„Ja džasara, ja kystachla (o, smělost, o, odvážnost)! Chtěl bys ohmatávati krk dívčin?“
„Proč ne, kdybych byl nucen léčiti ji?“
„A nevíš, že do harému nesmí vstoupiti cizí muž a nejméně již křesťan?“
„Také toho není třeba! Co bych tam dělal? Tvůj přítel může dceru přivésti sem!“
„Abys ohmatával její krk a ghoddu?“
„Ano.“
„Nelze, nelze! Naprosto nemožno! Jak by bylo možno z něčeho takového se zodpovídati Mohamedovi a svatým prorokům?“
„Jak je libo! Nechť tedy nosí dcera ghoddu, překážku svého štěstí, i na dále.“
A na tom jsem setrval; žebrák se však nespokojil a začínal vždy znovu o vadě sličnosti, trvaje ovšem na tom, že se křesťan mohamedánky dotknouti nesmí. Konečně jsem se rozpomenul na návrh sprostředkovací:
