„Nejsem vaše maminka, ze dvora také nejsem, zůstávám v rákosí, moje děti jsou tamto ukryty, podívejte se!“
Kachňátka spatřila opravdu několik jejích mlaďátek přitulených v rákosí. Stará kachna hned k nim odplavala a odvedla si je dál do rybníka, kam ještě slunce svítilo.
A pět našich kachňátek smutně se ohlíželo, uvidí-li někde ještě nějakou kachničku a jak potkala některou, hned se jí ptala:
„Jsi ty naše maminka?“ a každá jim odpověděla: „Nejsem.“
Zatím se setmělo, kachňátkům bylo ve vodě zima, vylezla na břeh, posadila se na trávníček, přitulila se k sobě, jedno druhému položilo hlavičku na tělíčko, jedno druhé zahřívalo a tiše si povzdychovalo, až konečně ti ubozí malí sirotečkové usnuli.
Ráno je sluníčko vzbudilo. Kachňátka vklouzla zas do vody, hledala něco k jídlu ― mnoho toho žádné neulovilo. Kachnám, které byly na rybníce, nebylo vhod, že se jim stále pletou v cestu cizí kachňátka, jak jen dost málo se k nim přiblížila, už po nich zobákem mířily a je odháněly. Proto vylezla malá kachňátka raději z vody na břeh a jako u večer stulila se k sobě tak, že to vyhlíželo jakoby tam ležela hromádka žlutého peří.
Bylo poledne a tu šla kolem malá Bětuška; babička poslala ji natrhat trávy pro kozu. Bětuška naškubala plný klín trávy a vracela se právě domů,
70
