„Vida,“ povídá kachňátko, „ten se má dobře, maminka se o něj postará.“
To nejmenší z nich povzdychlo a řeklo: „Já bych také chtělo mít maminku!“ „My také,“ volala ostatní.
Nad potokem poletovaly vlaštovičky, staré učily mladé chytat mušky; kachňátka zaslechla, jak staré napomínaly mlaďátka: „Dejte pozor, děti, ať nespadnete do vody!“
Kachňátko s chocholičkou řeklo ostatním:
„Nás nikdo nechrání, nám nikdo jídlo neshání! Kdepak asi je naše maminka? Víte-li co, pojďme ji hledat.“
A šla ji hledat. Ptala se ptáčka, co krmil mlaďátko: „Nevíš kde je naše maminka?
„Nevím,“ řekl ptáček, „ale možná že na rybníce!“
I vlaštovek se ptala kachňátka, a ty jim též řekly snad že na rybníce bude, tam prý plave mnoho kachniček.
Šla tedy kachňátka k rybníku, ale než tam došla, nožičky si o kamení poškrábala a když k rybníku přišla, uviděla tam nějaké podivné strakaté kachničky ― byly to divoké kachny, které tam přiletěly a v rákosí se usadily. Každá z nich měla kolem sebe mnoho maličkých kachňátek, jež chránila a opatrovala. Jen jedna plovala sama opodál ostatních, k té zamířila kachňátka a ptala se: „Jsi z našeho dvora? Jsi ty naše maminka?“