kryla je vlněným šátkem. Vylíhlo se jich pět, pěkných žlutých jako žloutečky; kachňátka otvírala zobáčky, placaté jako lopatičky a volala tenounkým hláskem „pich ― pich ― pich!“
Kvočnu pustila hospodyně zase na dvůr a kachňátka zůstala několik dní v kuchyni; dostávala dobrý tvaroh k jídlu. Sotva byla týden stará, donesla je hospodyně v zástěře k potoku před domem na trávník. Nikdo jim neřekl co mají dělat a přece sama uhodla kachňátka, že se vody bát nemusí, Vklouzla tam, vesele rejdila a radostně volala: „pich ― pich ― pich!“
Od té doby byla celý den na potoce, koupala se, šplouchala se a když měla hlad, šla do dvora se najíst.
S počátku pro ně chodila hospodyně, nebo Bětuška, později už přicházela do dvora bez volání. Největší a nejsilnější z nich bylo kachňátko s chocholkou, to je vždy přivedlo.
Téhož dne, kdy je cizí psík po dvoře honil, sotva že chvíli v potoce plavala, zahlédla v křoví u břehu malého ptáčka, ten křičel a třepetal křidélky. Kachňátka se u něho zastavila a ptala se:
„Proč křičíš?“
„Mám hlad,“ odpověděl ptáček.
„No tak si něco k jídlu najdi a nekřič,“ radilo mu jedno z nich.
„Maminka mi sama dá ― už sem letí!“
A jistě ― přiletěl starý ptáček a mlaďátko nakrmil.
68
