Babička se na ni usmála a večer dovolila jí pomáhat Lence.
A zase Martě dařilo se jako včera. Přebrala hrách, utřela mísu, poklopila ji na stůl a šla spat.
I třetí noci bylo tak. Ale tu málem byla by přece usnula dříve než byl hrách z třetí mísy přebrán, ale hodná slepička ― černá chocholička vyskočila jí na klín a vzbudila ji. Marta se vzpamatovala, přebrala poslední hrst hrachu, mísu utřela a poklopila. Oba košíčky ― nyní až k víčku naplněné ― víčkem zavřela a šla spat.
Ráno zas měla vše v pořádku a zpívala si vesele. Přišla babička a povídala: „Jsi dobrá sestřička a pracovitá dívka; Pánbůh ti požehná, Martičko! Dnes vrátíš se s Lenkou domů, připravte se na cestu. Kdyby nebylo tvé píle a vytrvalosti, kdož ví, jak dlouho by zde Lenka ještě zůstala.“
Když byly obě připraveny na cestu, přinesla babička oba košíčky hrachem naplněné a pravila: „Vezměte si každá jeden košíček, to je vaše výsluha. Zamkla jsem oba na zámeček ― tu jsou, Marto, klíčky. Po cestě košíčků neotvírejte, až doma, ― aby se vám hrách nerozkutálel ― je to vzácný hrách!“
Marta i Lenka poděkovaly, zavolaly slepičku ― černou chocholičku a pospíchaly k domovu.
Sotva že ušly kousek cesty, naříkala Lenka: „Ach, to je tíha, sotva ten košíček nesu!“
Marta jí poradila, aby ho vzala na druhou ruku. Ale za chvilku ozvala se zas líná Lenka: „Marto,
