ne, když se babička vrátila, ani ohně ještě neměla. Babičce se vymlouvala, že jí dříví chytit nechtělo.
A tak to chodilo den co den. Nikdy nebyla s prací včas hotova. Čím dále, tím více zvědavost jí trápila ― co že je to asi tam za těmi černými dveřmi? Již několikráte sahala po klice, aby otevřela, ale vždy přiběhla slepička ― černá chocholička, zatahala ji za sukénku a kvokala, jako by ji napomínala.
Ale jednoho dne odhodlala se Lenka, že dveře otevře ― děj se co děj! A když jí slepička ― černá chocholička cestu k nim zastupovala a kvokala, rozhněvala se na ni a zvolala: „Co ty mne pořád hlídáš? Však se tě zbavím, abys po mně nekoukala!“ Popadla slepičku, vystrčila je přede dveře chaloupky a honem zavřela. Pak nedočkavostí všecka se třesouc přiskočila k černým dveřím, stiskla kliku ― ta povolila, dveře se otevřely a Lenka vstoupila do tmavé komůrky. Ale jak se ulekla, když v šeru spatřila u stolu sedící ― babičku!
„Aj, vida,“ zvolala babička, „tak ty dbáš mých rozkazů? Když jsi tak zvědava co se tu děje, pojď jen blíž! Tu si sedni ke stolu a budeš místo mne přebírat hrách. Dokud nepřebereš tři mísy hrachu, z komůrky nevyjdeš. Učiníš-li tak brzo, jen sobě samé dobře posloužíš ― neučiníš-li tak, sama se potrestáš! Zde máš dva košíčky, do nich dávej přebraný hrách, vždy hrsť do jednoho, hrsť do druhého.“
Nato babička z komůrky odešla a Lenku tam zavřela.
44
