Stránka:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf/42

Tato stránka byla zkontrolována


Skřítek, který byl jemu nejblíže, zatahal ho za rukáv a pravil tiše: „Buď zticha! Neboj se nás, neublížíme ti. Máme hlad, prosím, dej nám jíst!“

Vašíčka hned přešel strach, když spatřil malinké ty lidičky.

„Máte hlad, chudáčkové?“ povídal, „no, tu máte, najezte se“ ― a podal jim bez rozmýšlení celý svůj krajíc. Rozdělili se o chléb a pojídali ho s velkou chutí.

Když Vašíček viděl, jak jim chutná, usmíval se spokojeně, sáhl do kapsy, vyndal odtud ještě hrušky a rozdal jim je.

Pak se ptal: „Kdo jste, kde jste se tu vzali?“ Sklonil se k nim a skřítkové skokem byli u něho. Někteří sedli mu na kolena, druzí přitiskli se k jeho loktům a ten nejsrdnatější vylezl mu na rameno a svýma malinkýma rukama obejmul jej kolem krku. Vypravoval Vašíčkovi, jak se sem dostali a pak prosil:

„Nevyzrazuj nás, Vašíčku, zle by se nám vedlo, kdyby nás tu někdo mimo tebe spatřil! Ukryj nás do večera a pak až slunce zapadne, pomoz nám odtud do lesa!“

„Slib nám,“ prosili všichni, „že nikdy nikomu nepovíš, že jsme zde byli; zle by se nám vedlo!“

Vašíček je upokojil a rád jim slíbil, že učiní vše, čeho na něm žádají. Ve dne ukryl skřítky na půdě kůlny, kam po žebříku vylezli. Skoro všechno

36