Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/96

Tato stránka nebyla zkontrolována

mu — nic naplat. Mohlo se zdáti, že v něm již není života, ale krev řinoucí se z ran, teplé čelo, někdy bezděčné mrknutí očí prozrazovaly, že nevypustil ještě ducha. Křižovníci doufali, že budou moci od něho dověděti se něčeho o počtu posádky, o opevnění hradu, i slibovali mu darovati živobytí, ale on ničím nedal se pohnouti k otevření úst.

Tak svázaného povalili na zemi, aby dodělal. Sotva ještě dýšícího nalezl ubohého zajatce maršálkův kaplan, otec Antonín. Byl to jeden z těch duchovních, kteréž jakási divná ironie osudu zavedla do služby křižovníků, muz pobožný, útrpný a rmoutící se z toho co viděl. Neduživý, vychudlý asketa byl by dávno vybavil se z řádu a jiné místo si obral, přiměřenější rozjímavému životu, kdyby ho tu nebyl zdržoval cit povinnosti. Měl za to, že právě tu, kde nebylo křesťanského milosrdenství, on jest povinen je vykonávati.

Spatřiv člověka umírajícího přistoupil k němu jak onen pobožný Samaritan, usedl k němu na zemi, a nesměje úvazky jeho uvolniti přiložil k horoucím jeho rtům kotlík s vodou a jal se umývati rány jeho na tváři i na prsou. Dokonávající člověk otevřel oči, prohledl a trhnul sebou, jakoby odstrčiti chtěl ruku, která se ho dotýkala.

Otec Antonín pobyv jako missionář mezi Prusy byl se vyučil jazyku jejich, jemuž rozuměno po celé Litvě. Zticha nachýliv se k němu počal mu šeptati slova útěchy. Zvuky toho jazyka znova otevřely ústa člověku umírajícímu. Vzdychl uslyšev je a chraplavý, sotva slyšitelný hlas dobyl se z jeho rozedraných prsou:

„Proč mi prodlužuješ zivot? Raději učiň, abych dříve skonal, a cítíš-li útrpnosť se mnou, tedy mne dobij. Udeř mne palicí do srdce, nenech mne trpěti.“

„Snad zachovám ti život, a nedám-li ti života vezdejšího, tedy otevru ti věčný, vzývati-li budeš Boha jediného,“ řekl kněz. „Neštěstí, které tě potkalo, může se státi tvým štěstím, dovedu-li tě obrátiti.“

Litvín ušklíbl se a všecek vysílen odvrátil hlavu; mlčel.

Otec Antonín vlil mu do úst něco vína, které měl při sobě; podnícený život vracel se. Tu kaplan jal se mu povídati o Bohu křesťanském, o jeho synu, o nebi, po kterém potřebí jenom zatoužiti, aby je člověk získal.

Zajatec dlouho mlčel, konečně neunavná řeč ustavičně v uších mu znějící vynutila z něho nové zamručení.

„Vašeho nebe nechci,“ pravil, „tam svých nenajdu; není tam nikoho krom vrahů. Nech mne skonati.“

Otec Antonín nedaje se mýliti zůstal seděti u svázaného. Tak ho nalezl maršálek, jenž po žoldnéřsku ležícího kopnuv káral kaplana, že nadarmo k vůli tomu zvířeti maří čas i síly své.

Kněz počal se přimlouvati za nešťastníka, aby mu darován byl život.

„Aby odešel do lesa a mstil se,“ chladně odvece maršálek; „známeť to nevděčné hadí plémě. Snad bych ho byl kázal ušetřiti, kdyby chtěl mluviti; ale on dal se trýzniti ani úst neotevřev.“

Litvín, jakoby řeči té rozuměl, otevřel oči. Sršela z nich nenávisť.

„Zkus ty se ho vyptávati, otče,“ pravil maršálek; „možná, že budeš šťastnější. Ty znáš ten ďábelský jejich jazyk, k žádnému jinému nepodobný.“

Otec Antonín naklonil se k těžce oddychujícímu.

„Vykup svůj život,“ řekl, „pověz, na co se tě ptají.“

„A nač mně třeba života?“ odvece zajatec zachroptěv děsně bolestným smíchem.