První tento nešťastný pokus ukázal, že mlčící ona hranice dříví nesmí býti lehce vážena. Však i bez rozkazu prchaly záškodní tlupy rychleji, nežli byly až sem postoupily.
Široko dolinou rozkládal se tábor tak do kruhu, aby přístup ke hradu od suché země docela byl zamezen. Uprostřed starých vrb rozbíjeny jsou stany, rozestavovány vozy, naznačována stanoviska jednotlivým oddělením. Korouhev řádu, zatknutá před chýží maršálkovou, na rychle služebnou čeledí slepenou, oznamovala s výhrůžkou Pillenám, že řád síly své předně proti nim obrátil. Toho dne ničeho nepodniknuto.
Na vysokých zdech hradních brzy počaly se jako stíny přesouvati mlčící postavy lidské. Na věži bylo jich rozeznati několik dlouho tam stojících a se rozhlížejících. V jednom jejím rohu jako na posměch bílé korouhvi mistrově s orlem a křížem rozvinuta bílá plachta vzhůru ke klenutí nebeskému. Rytíři pozdravili ji s úšklebným smíchem.
„Viděti, že na hradě velí baba,“ zvolal Siegfried, „neboť vyvěsili za znak spodnici.“
S poledne maršálek pozval k sobě staršinu na radu, co by počíti měli. Jakkoliv hrad se všech stran co nejbedlivěji byl ohledán, přece nikde nebylo lze domysliti se ani východu, ani brány, ani přesmyku, jímž by možno bylo poněkud bezpečně do něho se vkrásti. Byl uzavřen, jakoby do něho jen ptáku vlétati, z něho jenom krtku ven se dobyti možno bylo.
„Hlad nám je vydá do rukou,“ pravil maršálek.
„Ale jestliže nás očekávali,“ namítal proti tomu veliký komtur. „jak viděti je z opuštěné osady, tedy opatřili se zásobami; a jakož víme, že ten lid uvykl na mále přestávati a hlad snášeti, toť budou nás tu tak dlouho zdržovati, že obležení ani nebude státi za to, čeho dobudeme.“
Kníže Brunšvický a hrabě Namurský, kteří chtěli válku rychle počíti a skončiti, ani slyšeti nechtěli o vyhladovění. Dle jich mínění slézti se měly náspy, porážeti a páliti parkány. Veliký maršálek příštího dne chtěl zkoušeti zápalné střely a metati oheň na střechy.
Záškodní chasa podrážděna nezdarem pokusu prvního chystala se na druhý den k útoku se dvou stran, aby tak rozdělily se síly posádky, o níž se pokládalo, že nevystačí proti dvěma oddělením.
Při vyměřování tábora vykázáno Bernardovi místo, kde měl rozbiti stan svůj pouze s dvěma tovaryši, pod samým sklonkem pahorku v jakémsi dolíku, jenž podobal se opuštěné podzemní chatě, neboť několik kamenů v něm zdálo se naznačovati někdejší ohnisko. Mezi křemeny rostlo tu něco hloží, vedle něhož postaveny vozy a rozbit stan.
Když přišla noc, po dlouhé besedě, u maršálka na počest hostí odbývané, všichni rozcházeli se do svých stanovisk. Jakkoliv dosavad nehrubě dbáno na hrad i posádku jeho, přece postaveny jsou na noc stráže. Neobáváno se přepadení, ale míti se za bezpečna nebylo radno.
Noc byla tichá i pokojná, lidé pochodem a večeří zmalátnělí. Nějakou hodinu stráže obcházely zívajíce, konečně kde kdo mohl usedl a bezpečně usnul. Bernard nemohl ani oka zamhouřiti, ačkoliv oba dva tovaryši jeho ve stanu dávno již chrápali. Smutně o něčem přemýšlel. Z celého táboru snad on jediný bděl, hrobové mlčení ho obklopovalo. Slyšeti bylo toliko hluché hrčení řeky, která u paty výšiny rozrážela se o ležící v ní ohromné skalní balvany.
V tom dosti blízko u stanu zaslechl křižovník opatrné kroky a šepot. Musila to býti stráž, neboť kdož jiný opovážil by se choditi po táboře? Hned na to zlehka od-
