Pochod krajem, který byl držebností řádu, podobal se veselé projíždce, a ze hradův, okolo nichž jeli, napořád přidružovali se k výpravě noví rytíři. Jakkoli právo válečné předpisovalo přísnou kázeň, ani maršálek ani veliký komtur příliš nad ní nebděli. Všecky odpočinky byly od velitelů naznačeny, a na každé z těch stanic nacházeli hosté přichystáno vše, cokoliv mohli jen požadovati.
Pohoda byla nejkrásnější, obavy nebylo nejmenší, postupováno tak jednotvárně, že kdyby nebylo bývalo malých výběžků loveckých a večerních společenských návštěv, rytířům bylo by se zastesklo, že se nepotkávali s ničím, co by je roztrhnouti mohlo.
Netrpělivosť rostla tou měrou, jak blížili se k pomezí. Vyslaní špehové vraceli se se zprávou, že není ani slechu o nějakých přípravách k obraně a okolo Pillen vše že jest ticho a pokojno.
Posledního dne ustanoveno pospíšiti si s pochodem a hned po přepravě přes Němen obehnati hrad, aby posádka neměla času přibrati posilu a konati přípravy k obraně. Všecko bylo tak vypočteno, že vojsko za ranního svitu mělo se přepraviti přes řeku v největším tichu a pořádku. Jakmile první oddělení stanulo u břehu ještě za soumraku, touže dobou spuštěné shora loďky a prámy počaly převážeti ozbrojené tlupy. Všecko zdálo se dařiti dle nejlepšího přání. Zámek na pahorku stál jako mrtev, ani v něm ani v okolí jeho nebylo možno postihnouti nějakého ruchu. Nikdo neobjevoval se na náspech ani na dřevěné věži, nevydáno nižádného hesla. Dřevěné stěny ohromné budovy vrhaly černé obrysy na vyjasňující se nebe. Toliko sivý obláček dýmu klidně vznášel se nad nimi.
Od špehův se vědělo, že se strany suché země nachází se pod hradem osada, jejíž obyvatelstvo náleží k služebné čeládce hradské. Bez odkladu tlupa rytířův a knechtův na břeh vystouplých vrhla se na bídné chatrče chtíc odvléci nějaké zajaté a jich se vyptávati. Ale všecky byly prázdné a dokořán otevřené; nebylo v nich živé duše.
Velice divili se tomu prohledávali všecky kouty, že nenalezli ani žádných zásob aniž jakého nábytku. Všichni obyvatelé měli dosti času nejen sami odtud se vykliditi, nýbrž i všechno s sebou odnésti, cokoli nepříteli jen by se hoditi mohlo. Ukázalo se, že vpád, který měl býti nenadálý, byl očekáván a to v čas.
Knechtové ihned počali se rozhosťovati po chatách z lepenice. Křižovníci mezitím v plném počtu objížděli hrad prohlížejíce jej a hledajíce místo, které by nejpříhodnější bylo k nastávajícímu útoku. Ti, již na cestě posmívali se vyhlášené oně pevnosti, počali nyní poněkud uznávati, že není tak slabá, jak z počátku myslili. Zdem byly ochranou příkopy, přes které přístup byl velmi nesnadný. Veliký maršálek dokola ohledav Pilleny shledal, že přece, ne-li útokem a ohněm, tedy aspoň hladem bylo možno jich se zmocniti.
Mezitím na hradě panovalo ono zlověstné ticho, dle kterého lidu toho i obyčejův jeho nepovědomí mohli se domýšleti, že tak, jako ty lepencové chatrče, také sám hrad musí býti opuštěn. Nebylo v něm ani nejmenšího znamení života.
Odvážnější knechtové osměleni tím, co se jim zdálo slabostí, nečekajíce na to, až by ostatek vojska přepravil se přes řeku, počali houfně se drápati s jedné strany na náspy. Křik, jejž tropili, nikoho nevylákal z hradu. Nepřekáženo jim vůbec vylézti až k parkánu. Tu stanouce zamýšleli vrhnouti se na koliště, jež někteří smělejší chystali se zapáliti, v tom zasypal je déšť šipův a kamení vrhaného z praků tak hustý a záhubný, že přední řady padati počaly. Nepřítel, skrytý za parkánem, byl neviditelný. Tiše beze všeho křiku, ustavičně sypal krupobití. Padlo několik mrtvých, svalilo se několik raněných, a maršálek, jenž zdaleka na to se díval, rozhněván kázal dáti znamení k ústupu.
