Pohleděl na starouška Silvestra, který se živostí nikdy ho neopouštějící se vrtěl a rukama házel.
„Mají snad pravdu,“ doložil pak, „pravíce, že děti pohanův měly by se spíše ubíjeti než odchovávati. Ale já,“ pravil ostýchavě a na Silvestra pohlížeje, „stav se křižovníkem nepřestal jsem proto býti člověkem.“
Silvester patřil na něho se soucitem.
„Vytýkají mně, že jsem si zalíbil toho vychovance,“ řekl Bernard. „K té vině se přiznávám, ale byl to chlapec…“
Nedokončil řeči své.
„Já sám si ho zamiloval, a bylo mně ho líto, když se rozstonal,“ odvece špitálník. „My oba, bratře Bernarde, nehodíme se do společnosti těchto železných lidí… Štěstí, že dohlížím na špitál.“
„Žel mi ubohého obalamuceného mladíka.“ dokončil Bernard, „neboť nepochybně zahyne. Zajisté, že jest u své matky v těch Pillenách, na které jdeme s celou silou. Nelze mu zachrániti života.“
Dvéře se otevřely a do jizby vešel kompan maršálkův.
„Vy taktéž naznačen jste k pochodu,“ pravil pohlížeje na tabulku, kterou držel v ruce.
„Já?“ Bernard tázal se nedůvěřivě s jistým pohnutím. „Já?“
„Tak jest,“ opakoval rytíř s klidem člověka plnícího rozkazy. „Veliký mistr a maršálek spoléhají se na to, kdyby dobývání zámku bylo nesnadné, že dovedete obránce jeho jakožto posel přemluviti… Mají za to, ze se tam nalézá ten holobrádek.“
Kompan maršálkův odešel.
Bernard vzchopiv se rozhlížel se po jizbě. Dávno již nebyl vyzván do války. Bylo potřebí vybrati si lidi, koně i služebnictvo. Mnoho času k tomu nezbývalo. Zejtra ráno po službách božích křižovníci s hostmi měli hnouti se do pole. Vozy s potravinami vypraveny byly již napřed. Velmistr zůstal v Malborku: Velitelem výpravy byl veliký maršálek a pak veliký komtur. Staršina šla všecka.
Ode dávna nepamatována taková výprava řádu. Nešlo o bitvu, které nikdo se nenadál, nýbrž o daleko těžší obležení, které při zarytém odporu pohanů mohlo býti dlouhé a trudné.
S velikou slavností dálo se první tažení ze stoličného hradu pod rozvinutou korouhví řádu při zpěvu a radostném pokřikování. Veškeré obyvatelstvo městské stálo u bran patříc na vyzbrojené bojovníky, kteří s velikou rytířskou ochotou táhli do pole. Za každým rytířem ubírala se družina jeho: kompanové, štítonoši, panošové, pacholci s pavezami a kopími. Na čtyři křižovníky připadal jeden společný stan, jenž vezen za nimi. Několik kněží v zapjatých dlouhých kabátech, v pláštích bez rukávů křížem poznačených, též provázelo výpravu. Rytířské družiny hostí německých, anglických a francouzských, skvělé a leskem se vyznačující, obracely na sebe pozornosť.
Všechen ten zástup maje v čele jízdné průvodčí, kteří ukazovali cestu, s vážností vybral se do pole těše se jarnímu počasí, slunci, příjemné povětrnosti, svobodě. Za jinými rytíři poněkud osamotnělý, jakoby druzí se ho stranili, jel Bernard, jehož tvář zakryta byla spuštěným hledím přílbice. V rukou jeho jediného viděti bylo růženec z hrubých zrn, na jakýž ostatní rytířové rádi zapomínali. Za to kompanové i čeleď vedli za nimi psy a drželi na rukou sokoly.
