„Zároveň s lodí,“ ozval se veliký mistr, „bude potřebí dorážeti také od sucha. Musíme hrad obklíčiti dokola. Konečně, byť i s největšími oběťmi, Pilleny musíme míti.“
„Bez odmluvy,“ potvrzoval maršálek; „dokud ony stojí, nemůžeme ani o krok dále do země postoupiti.“
„Oni to dobře vědí,“ pravil Siegfried, „a bude nám potkati se se zoufalým odporem.“
„Na ten jsme připraveni,“ doložil hlas z temného kouta.
Rozmluva se skončila, když dveřmi veliké síně vešel křižovník celý ve zbroji, jak s koně ssedl, zaprášen, zmořen, v pomačkaném plášti. Jeden z komturů poznal ho, spatřiv neočekávaného příchozího živě sebou pohnul a znepokojen blížil se k němu.
Příchozí, Hans von Hechten, měl tvář svraštělou hněvem, jejž sotva v sobě potlačoval. Pohled na shromážděné, jichž tak velikého počtu se tu snad nenadál a před nimiž přede všemi nepřál si zvěstovati zprávu, kterou přinášel, pomátl ho. Cizinců tu bylo mnoho. Rozhlednuv se rád by byl ustoupil, ale již bylo pozdě — oči všech byly na něho upjaty. Velký mistr domýšleje se, že zajisté v pilné záležitosti ho vyhledává a zde nalézti doufal, obrátil se k němu a zjevně otázal se ho:
„S čím přicházíte?“
„Proč jste opustil své stanovisko?“ doložil komtur. „Já vám svěřil dozor; komu jste jej odevzal?…“
Nedokončil, an Hans pohleděv na něho zpod zachmuřeného obočí zoufanlivě máchnul rukou.
„Co se stalo? Co se stalo?“ ptal se jeden přes druhého tlačíce se k němu.
Hans na chvíli se odmlčel. Netrpělivý komtur očima i mručením pobízel ho k mluvení.
„Neměl jsem tam více co dělati,“ pravil Hans; „loď, která stála tolik práce, času a peněz…“
Komtur i jiní rytíři vpadli mu do řeči výkřikem.
„Lodi té již není!“ doložil Hans s výrazem zlosti zaťatou pěsť vzhůru pozdvihnuv. „Již jí není!“
Velmistr vida, kterak zevšad otázkami zahrnují příchozího, na kteréž na všecky nemohl najednou odpovídati, zvolal hlasem rozkazujícím:
„Mluvte, co a kterak se stalo, povězte vše, nezatajujte ničeho. Musíme věděti, kdo vinen.“
Hans utíral si pot s čela.
„Nikdo není vinen,“ ozval se tonem svědčícím o mocném rozčilení jeho mysli; „ani já, ani ti, kdož byli se mnou. Podrobuji se soudu i trestu. Loď byla dostavěna, nakládali jeme na ni, vytáhli ji z přístavu do samého řečiště… plula dobře a byla by se dostala pod Pilleny; ale dostali jsme rozkaz vzíti s sebou potravní zásoby… na ty musili jsme čekati… Mezitím odbojníci dověděli se o nebezpečenství, které jim hrozilo. Stáli jsme v noci uprostřed řeky, když potají dostalo se několik lidí do lodi. Nikdo se nenadál, aniž kdo na to pomyslil, že by nás napadnouti se odvážili. Na otázku stráže odpověděl z lodi mladík po německu. Poznal jsem ho potom, byl to ten zrádce, mladý Jiří, kterého vy,“ obrátiv se k Bernardovi. „jste vychoval. V okamžení, dříve nežli jsme se opatřiti mohli, hodili nám ukrytý oheň, jejž měli s sebou, do vnitřku, kde ležela koudel a smůla, kterými zacpávaly se štěrbiny. V tu chvíli vyšlehl požár. My všichni, co nás tu bylo, vzchopili jsme se k zachránění lodi, ale bylo nám chrániti své vlastní životy. Na loďkách