Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/84

Tato stránka nebyla zkontrolována

Jiřímu často nedostávalo se výrazu… on se zajíkal… Reda všecka uzarděna hněvem a netrpělivostí rychle mu jej nadhazovala. To mu dodávalo smělosti. Radost z nalezeného syna otrávena byla v srdci matčině.

Marger — toho dávného jména kázala mu užívati — osmělil se konečné při vypravování o svém útěku zmíniti se o dívce. Reda při první zmínce o ní hodila hlavou a ústa její pohrdlivě se usmála.

„Dobře, že si ji vzali vejdaloti,“ řekla; „to nebyla žena pro nebe, a souložnici já nechci. Tolik let ji měli Němci, a ty bysi mně chtěl z ní učiniti snachu? Ne, ne!“

Marger prosebně pohlížel na matku. Počal vychvalovati děvče, její vnady, smělosť, dobré srdce jak jen uměl; avšak čím více ji chválil, tím více Reda se rozhodovala. Konečně zavřela mu rukama ústa.

„Tolik dní žili jste na cestě pospolu,“ pravila; „to děvče musilo beze studu blízko stýkati se s tolika lidmi… to není žena pro kunigasa, syna Redina… Buď rád, že ji vzali k ohni… já ji nechci znáti.“

Slova ta vyřknutá příkře a určitě, pobouřila Jiřího, který byl všecku naději skládal na matku. Najednou se zamlčel, avšak pohled Redin přesvědčil ho, že je neuprosna.

„Zapomeň,“ pravila krátce.

Nechtíc pak dále šířiti řeč o té věci Reda s nadšením jala se vypravovati synovi o svých Pillenách.

„Nám nelze pomýšleti na hody,“ zvolala, „na svatbu a veselí… ne pro zábavu se vracíš na hrad Valgutisův… My tam dnem i nocí musíme se bíti a na pozoru míti. To není křižovnický zámek, ale strážnice na hranicích, kde nedovoleno ani spáti ani odkládati zbroje. Křižovníci ode dávna číhají na nás, a já, ubohá žena, musím tam zastupovati otce tvého. Teď je řada na tobě, na mně pak vrátiti se ku přeslici, jakkoliv už ji nedovedu ani do rukou vzíti. Neníť pro tebe doba k ženění, Margere… Ty znáš křižovníky i Němce, jich způsob i umění, ty budeš naším učitelem. Proto nam tě dali bohové, proto jsi držán byl v nevoli, abysi se tam přiučil tomu, čeho nám třeba věděti a co nám bylo tajno. Oni tam před tebou s ničím se neukrývali.“

Marger mlčel sedě zamyšlen. Večer uplynul v rozmluvě, která nehrubě se dařila. Reda ho skoro ani nepřipouštěla ke slovu, tak urážely ji cizí hlas i výřečnosť; on sám též ostýchaje se zajíkal se a koktal.

Návrat do Pillen kunigasová určila na druhý den ráno. Lože jí ustláno bylo z listí pod stanem, Margerovi připravili druhé lože v budce vedle stanu z větví upletené. Tam jinoch usednuv pohřížil se v myšlénky; sen se ho vzdaloval. Na mysli měl přísnou, strašnou, jakkoliv milující matku, jejíchž rozkazů musil býti poslušen, pak Baniutu, jejížto poslední křik ještě v uších mu zněl. Kázáno mu odříci se jí… měl uposlechnouti? Nevěda, co ho očekává v Pillenách, neuměl sobě poraditi. Od Baniuty nechtěl upustiti přes všechen odpor matčin. Vždyť byl muž a musil míti svou vůli. Vášnivá touha po ztracené dívce, ku které na cestě tak vroucně byl přilnul, nedovolovala mu ani pomýšleti na odpočinek. Podíval se ven; vše vůkol spalo, ohně pohasly. Noc byla temná ale hvězdnatá: měsíc vycházel pozdě.

Marger vyšel ze své budky a posadil se na chladnější povětří, aby si v něm oddechl, neboť se dusil v uzamčené chatě. V dolině převládalo hluboké ticho, jenom neunavní slavící v lese zpívali. Posvátný oheň za dubem, taktéž jaksi přihaslý, ospalý,