IX.
Ještě rozléhala se dolinou ranní píseň, když na jejím kraji pod lesem zástup zvědavých žen ustavičně vzrůstal okolo stanu Jargaly, matky Baniutiny. Všecky matky chtěly viděti ten zázrak, dívku vyrvanou z rukou německých… osvobozenou! Včera sirotka, dnes jedinou dceru bajorasové, která již od mnoha let ji oplakávala.
Vypravovaly sobě potichu, kterak Jargala usnula nic nevědouc o dítěti, a kterak ve snách přišla k ní Lajma-Paní s obličejem slunečním a pošeptala jí do ucha: „Vstaň a jdi, slzám tvým jest konec, štěstí tvé se počíná — hle, tam na holé zemi spí dítě tvoje, Baniuta!“ I šla stará matka, a našla své ptačátko.
Jargale zdálo se, že vyrvali jí z rukou dcerušku malinkou, aniž jí dokolébati mohla: a této noci vzala ji dorostlou na klín, objala ji a zpívajíc ukolébavku houpala i uspávala přes celou noc… A nyní?… Nyní ji nechtěla i nemohla ukázati lidem zbědovanou, otrhanou, cestou utrmácenou. Uvedla ji do stanu, zachránila před očima, i chtěla ji přistrojiti, nežli ji pustí na veřejnosť. Položila si hlavinku její na klín, rozpletla zlaté vrkoče, a tiše zpívajíc počala ji česati… líbala jí čelo i kadeře… a slzy kanuly se starých očí na mladou, usmívající se tvář dítěte. Okolo stanu davem tlačily se ženy.
Bylo jí potřebí všeho, i nové košilky, i fěrtoušku lemovaného s rolničkami, i pasu červeného, i jantaru na krk, i sponek na kytlici i pentlí do vlasů, i věnce na čelo. Ihned ženy jak starostlivé matky běžely, nesouce co která měla, tlačíce se s dárky a volajíce do stanu k Jargale: „Tu máš spodničku pro dítě! tu šňůrku na krk… zde košilka jak sníh bílá, pásek jako krev červený…“ Házely dary otvorem do stanu, každá chtěla něco dáti, každá dívku spatřiti.
Děvčata přišla si pro ni, aby ji provodila k ohni, k vejdalotkám, poděkovat Perkunasovi a Lajmě. V šerém stanu pak závistivá matka vždy česala dceru, pletla jí vrkoče, zpívajíc a plačíc, i nechtíc se děliti s lidmi o dítě… Bála se, aby ji očima nepohltili, neodvedli. Baniuta smála se, ruce vzhůru pozdvihujíc hladila matinku po tváři. „Neboj se, již mi tě nevezmou!“
Ženy hnaly útokem na stan, volajíce: „Dej nám dceru!… ukaž ji slunci… ukaž ji světu!“
Musilať stará matka přijmouti bílou košili, spodničku, i šňůry i věneček na čelo… Kladouc to na ni vzdychla… neboť hle, již bylo potřebí vyvésti ji a okázati. Otálela a mazlila se… Jak sličná stála před ní Baniuta! Zachovaloť se při ní cosi dětinského, a všecko ještě lépe se vykrášlilo… Matka ruce jí celovala, oči ústy zamykala… volajíc: „Ty moje kráso!“
Za stanem neznámé sestřičky zpívaly, volajíce: „Pojď již honem ven!“ Potřásáno plátnem i vyhrožováno. „Ukaž nám dívku!“ pokřikováno. Stará naposledy políbila dceru v čelo, a ruka její odhrnula plátno. Baniuta objevila se uzardělá, vítána jsouc radostným pokřikem jako královna.
Nebylo na ní znáti ani mdloby ani únavy po cestě; matčiny polibky byly ji přes noc dokonale uzdravily… Bylať krásná, a tak štastná! Děvčata přiběhše pojala ji za ruce a v hlučném průvodu vedla ji dolinou k dubu. Na cestě vítaly ji davy, jinoši zdvihali ruce, staří mlaskali.
Vejdaloti a vejdalotky již na ni čekali u vrat. Stál tu i sličny Konis, maje kolem těla bílý opasek, v ruce světlou berlici a na hlavě dubový věnec. Díval se z pozdálečí,
