v soumraku prosvitající, s tlamou široce rozevřenou, lačněla po obětech, jež zdála se, rozžvykovati svými čelistmi a s rozkoší požívati.
Kunigas stál úzkostlivě zadíván v strašný ten špalek, po němž běhala světélka práchně, proměňujíce obličej netvora, když jeden ze strážných vejdalotů přiblížil se k němu. Byl to mladý, sličný Konis, dítě vzácného rodu, jemuž záhy přisuzována berle krevule, a snad i stolice kreveho. V očích jeho, rozumných a ohnivých, zářil život podnícený náboženským zápalem. Byl již zpraven o Jiřím i osudech jeho, i toužil dověděti se ještě něčeho více od něho samého. Jako všecky obránce ohrožené Litvy, i jej velice zajímalo tajemství těch zbrojných lidí, kteří přicházeli od západu s novou vírou i se zbraní dobývat a hubit jeho vlasť. Jiří chtěl jej odbyti úklonem a mlčením, leč Konis lahodně jej zadržel.
„Žil jste asi po dlouhý čas u Němců a v jejich víře,“ pravil k němu. — „Měl jste příležitosť je seznati, je-li pravda? Jsouť silnější nad nás ti nájezdníci?“
Kunigas rozmýšlel se chvíli. „Tak jest, bohužel,“ odpověděl pak: „oni silni jsou železem, oružím, zbraní, bohatstvím, a snad i tím, že nemají ani žen, ani dětí, ani rodin. Jsou to kněží tamního jejich Boha, ale ozbrojení a válčící ku podrobení mu všech zemí.“
Konis obočí svraštil. „A jakýžto ten jejich bůh?“ tázal se. „Jest on mocný.“
Jiří zamysliv se sklopil oči. Byloť mu v srdci pozůstalo cosi z učení křesťanského… Nechtěl dáti odpověď jasnou, neboť jakási sklíčenosť bránila mu rouhati se tomu, jejž nedávno byl vyznával.
„Já nemnoho vím o něm,“ pravil. „Jest to věc kněží, lépe jej znáti. Patrno, že má sílu, když jim ji uděluje. Oni mu již mnoho zemí vybojovali.“
„Také-liž on vládne hromem?“ tázal se Konis dále.
„Nikoliv.“ odvece Jiří, „mluvíť o něm nejinak, nežli o Bohu lásky a odpuštění.“
„A přece oni neodpouštějí nikomu,“ Konis namítal rozkládaje rukama. — „Musíť v tom zajisté býti nějaké tajemství, o kterém nemáte žádné vědomosti.“ To pověděv ukázal na dub a na Perkunasa, načež pokračoval vždy s rostoucím nápadem: „U nás není žádného milosrdenství ani odpuštění. Náš bůh jest mstivý, káže mstíti se a zabíjeti, neboť jest silný. Té země, jížto on i my jsme pány, brániti budeme s jeho pomocí do poslední krůpěje krve, s ukrutenstvím, bez slitování. Seděli jsme tu tisíce let, naší byla… hroby dědův i otcův našich jsou po ní roztroušeny. Bohové nám ji dali; kdo má právo vyháněti nás z našich hnízd?… Smrť vrahům!“ Při slovech těch pozdvihl ruku vzhůru.
Kunigas hleděl naň neodpovídaje. Rozednívalo se, a v odlehlém táboře začalo býti pomalu živo. Konis poněkud se zpamatovav přistoupil blíže k Jiřímu i tázal se dále: „Pověz mně, kdo je naučil kování železa a všem těm uměním proklatým, kterými nad námi vítězí? Stavějí prý hrady z kamení a dovedou přinutiti křemeny, aby v jedno srůstaly. Odkud mají veškeré své bohatství?“
„Viděl jsem co mají a co umějí,“ pravil Jiří; „ale jak toho dosáhli, nevím. Jestiť národů těch nesčetné množství, a všichni přiznávají se k jednomu Bohu… to je učinilo silnými.“
„Tak,“ odvece Konis zamysliv se, „tak byla též u nás doba, že jeden kreve panoval nad celým krajem Letuvy, potom rozmnožili se krevulové u povstali kunigasové, a země rozpadla se na kusy… ale nynější veliký kunigas Gedemin znova pojme vše v jednu ruku.“ Při slovech těch zakaboniv čelo pohleděl na Jiřího. „Roztrušují o něm pomluvu.“ doložil, „že ze strachu chce se poddati tomu německém bohu a jeho nejvyššímu kre-
