Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/74

Tato stránka nebyla zkontrolována

křižovnický špeh a Šventas jak ošálený hlupec. Po pilné poradě kázal starý potichu všecky příchozí umístiti v kolně u dubu, dáti jim jíst a postaviti k nim stráž. Přiveden i rozespalý Rymos, který sotva se přivlekl, padl a znova začal klímati.

Jiří, jenž málo uměl po litevsku, necítil se tu volným; divil se, že ta Litva, po které tesknil, nyní zblízka jinou mu se objevovala, než jak o ní blouznil, když Rymos o ní vypravoval. Mechanicky chtěl několikrát udělati kříž, ale — zdržel se. Úzkost jakási a smutek skličovaly jeho duši. Lidé, jež viděl okolo sebe, měli v očích jeho do sebe něco divokého.

Nastala noc. V dolině ohně pohasly, jenom na oltáři pod dubem hořel posvátný plamen, a při něm stály na stráži tří dívky v bílém obleku, udržujíce jej, podobny třem mlčícím sochám. Ve křovinách zpíval sbor slavíků tisícerými hlasy píseň jarní.

Jiří na loži svém jednak podřimoval, jednak pozvedal se a poslouchal. Jakživ dosavad neslyšel ještě těchto lesních písní; mluvilyť k němu jazykem, jemuž nerozuměl, a hýbaly jeho duší… Bylo mu začíti život nový… proklíti a zapomenouti všecko staré. Pojímalť ho jakýsi nevysvětlitelný žal po nesnesitelné, nenáviděné minulosti. Spatřovaltě v ní na černé půdě příkrovů jako zlaté hvězdy, jasná slova života i lásky… i bylo cosi velebného v postavách těch mnichů, které vídal, časem milosrdných, pokorných… Úsměv špitálníka Silvestra nad ložem nemocných oslavoval starce jako svatou září. Zde všecky obyčeje byly děsné a zasmušilé. Spánek zmizel s jeho víček, on vzchopil se, hlava jej tížila, v prsou bylo mu dušno… Měl nabyti matky… Marně hledal obraz její v paměti své — nenalezl ho… vše bylo jako smazáno.

U jeho nohou spal Šventas jako zvíře najedené a napité; Rymos ležel přímo jako trup… Jiří spal, štěrbinami v stěnách viděl přecházející stráž. Dále v temnotě noční červený dým a žlutá záře ohně zahalovaly větve dubu, kmen jeho, šarlatové opony, oltář i tři nehybné vejdalotky. Střídavě jedna neb druhá jako ve snách zvyklým pohybem vztahovala ruku k ohni, házejíc mu pokrm, plamen vyšlehoval jasněji, dým vystupoval hustěji, vyskakovaly jiskry víříce a hasnouce ve vzduchu, anebo se rozpryskujíce. Jiřího opanovala sklíčenosť.

V kolně mu počínalo býti dušno; nebe postřibřovaly první zábřesky májového jitra. — Jiří pootevřel dveře a vyšel ven. Na zemi lidé spali jak by je byl pokosil, stráže patřily na vycházejícího a neřekly mu nic. Jiří počal blouditi uvnitř ohrady… Vrata byla zavřena, ujíti nemohl; dovoleno mu se procházeti, a pozorováno ho jenom zdaleka. Jakási zvědavosť vedla jej kolem. Šel dále cestou mezi stromem a hranicí krivejtovou. an tu z temna pohledl naň balvan Perkunasův. Ranní svit osvětloval zlehka šerednou nestvůru. Práchnivějíc místy zdálo se v soumraku, jakoby zářila vlastním světlem.

Kunigas pohleděv na ni nemohl s ní spustiti očí. Potvorný, nelidský obličej zdál se mu bráti na sebe výrazy divné, vesměs hrůzyplné, krvolačné, ukrutné.

V těch vyobrazeních trpícího Boha, jež viděl v kostelích, zračila se láska, milosť, dobrotivosť jakási. Byl to Bůh viny odpouštějící, umučený od lidí, vlastní krev prolévající. Ten, který naň pohlížel s dubu, zdál se nenasycen požadovati cizí… neznaje milosrdenství… Byl to bůh ohně, zničení, hromu. Kunigas, neuměje vysloviti, čeho doznával při pohledu na Perkunasa, cítil ten rozdíl srdcem stísněným… Tam s kazatelen hlásána slova odpuštění, milosti, lásky; zde — vládla pomsta. Tam kněží učili, že všichni lidé jsou anebo mají býti bratřími: zde všichni byli sobě nepřáteli. Hlava Perkunasova, bledě