Mladík, jenž se byl vžil do mravů křižovnických, zápasil sám s sebou, aby se vpravil do nových… Zdaleka viditelný dub, hranice, plápolající oheň, vejdaloti v bílých rouchách přecházející, ta svatyně pod širým nebem, ten bůh ctěný bázlivým mlčením — to vše dojímalo ho postrachem a nepokojem. Byltě navykl věřiti v jiného Boha, klaněti se jiným kněžím… v duši ozývaly se mu vážné písně kostelní i slova modliteb k srdci pronikající… Sám ještě nevěděl, má-li se odříci onoho Boha pro tohoto, či sjednotiti v sobě oba.
Merunas vrátil se k dubu, a věsť o uprchlících z úst do úst podávaná naplnila za malou chvíli celou dolinu. Ke spící Baniutě sběhly se všecky ženy, okolo kunigasa tlačili se všichni mužové, na starého Šventasa doléháno otázkami.
„Proč se mne ptáte, jak jsem se sem dostal?“ pravil pacholek, jemuž někdo na posilněnou podal březového soku. „Což já sám vím, jak se mně podařilo je sem přivésti?… Snad nás vedl nějaký bůh, snad duchové… tolik jisté jest, že to nebyl můj rozum, aniž jejich moudrosť.“ dodal ukazuje na Rymosa i kunigasa. „Plavili jsme se po vodě, šli po suchu, mřeli hladem, spali ve dne, chodili v noci. Vlci nám ve tmě očima svítili, ptačími vejci z hnízd a syrovými houbami živili jsme se časem. Míjeli nás křižovníci a neviděli, jakoby nás mlha zahalovala… medvědi razili nám cestu… Ó, ó! Kdož to vypoví? Kdo to pochopí?“ Šventas oddechl si, utřel si čelo a zasmál se. „Stal se zázrak, a nyní přejte nám ubohým odpočinku, neboť ne den, ani dva, ani deset nevlekli jsme se… neboť i počítati jsme zapomněli. Menes byl na půl přeťat, když jsme se vykradli z Malborgu, a hle, opět jej meč sluneční rozpůlil… a my teprv přišli.“
Šventas též, za příkladem, rozhlednuv se poněkud usedl na zemi. Jenom kunigas nepomýšlel na odpočinek. Stál mlčky, když Merunas vrátiv se pojal ho za ruku a ukázal k dubu, že ho tam volají. Jiří byl již na cestě, kdy starý jeho tovaryš spatřiv ruch ten broukaje vstal a ubíral se za ním.
„Beze mne, kunigase,“ pravil, „byste se sotva se svatými lidmi smluvil, neboť nerozumějí oni vám, ani vy jim. Půjdu s vámi.“
Jiří kráčel směle nic neodpovídaje. Několik vejdalotův čekalo na ně u parkanu. Šventas potřev si čelo předešel svého kunigasa.
„Kdo jste?“ otázal se starší z vejdalotův.
„Vracíme se ze zajetí křižovnického,“ odvece Šventas. „Víte, kdo tento jest?“ ukázal na Jiřího; „to jest syn Redin jako dítě jí ukradený, z kterého křižovníci již byli utvořili Němce… Ozvala se krev… má znamení na šíji jako zrnko hrachu… on to jest!“
Vejdalota pozdvihl ruce. „Od dětinství u nich byl?“ zvolal svraštiv čelo, — „což nám jest nyní po něm?“
To slyše Jiří pozvedl hlavu pravě krátce a hrdě: „Vracím se k svým.“
Vejdaloti pohlíželi na něho — postava shodovala se; vrtěli hlavami, dívali se na sebe. Zatím Šventas bez ladu a skladu vypravoval o jejich cestě, přerývaje povídání své smíchem a klením. Co vypravoval, bylo tak podobno k báchorce, že posluchači krčili ramenoma. Šventas přiznal se, že dlouho sloužil Němcům, nežli se mu, jak povídal, srdce v prsou převrátilo. Též, o Baniutě vypravoval.
Vejdaloti nevědouce co počíti s tím příchozím, mlčícím a hrdým, vzhledu cizáckého, odvedli jej ku krevulovi.
