Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/70

Tato stránka nebyla zkontrolována

Poblíže svatého ohně, odděleny od jiných, dlely ve zvláštním ohražení strážnice vejdalotky, děvčata vybíraná z nejsličnějších, nejztepilejších, nejsilnějších… všecky v stejném obleku bílém a zeleném, trvajíce u vážném mlčení, k nimž mužům nebylo dovoleno blížiti se. Vycházejíce po třech z ohrady své přinášely dříví a smolu, přistupovaly k ohni, aby na něj přikládaly, pak do plamene hledíce čekaly, až tři jiné je přijdou vystřídat. Chvílemi zapěly zvolna tichou píseň, znějící žalostně, jako stesky lidu k bohům.

Vejdaloti, přisluhující u dubu Perkunasova, ustavičně byli zaměstnáni. Přicházeli k nim potulní věstci na radu, nemocní pro léky, matky přinášely jim děti, chudí nosili oběti. Krevule, staroušek se šedou bradou, malý, dosti otylý, umdlený, seděl v ústraní pod stříškou u parkánu, o nějž byl opřen, a dřímal čekaje, až některý z vejdalotův přijde ptát se ho na něco. On rozhodoval v pochybnostech a sporech. Vedle něho viděti bylo pootevřenými dveřmi v kolně tenkým šindelem kryté složené rozličné oběti, přinesené Perkunasovi. Na policích stály hrnky s medem, kruhy vosku, otepi lenu, stůčky plátna, pásy a zástěrky, ano i šňůry jantaru a průhledných skel… V bednách nasypáno bylo zrní, na kolech visela zabitá zvířata. Byla to pokladna a zároveň i špižírna. Chvílemi některý z vejdalotův buďto přinášel a skládal nový dar, buď přijímal potřeby na výživu.

Mlčení, zachovávané kolem dubu uprostřed toho ruchu, činilo výjev ten podivným, jakoby ne živí lidé, ale duchové a němé stíny otáčeli se kolem modly. Bílé sukně vejdalotek i kněžek činily je skutečně podobnými k nějakému přeludu. V táboře, jestliže jen děcko zakňouralo, matky hned ústa mu zacpávaly, aby nerušilo slavnostního mlčení… Každodenně při východu slunce, jakmile první jeho paprsek dolinu pozdravil, také při obnově a úplňku měsíce ozývaly se zpěvy vejdalotův. Ostatní oběti konaly se potichu.

Tak vyžadovaly starožitný obyčej i skutečná potřeba, neboť Romove i svatyně musily býti skrývány před křižovníky, a zpěvy mohly je vyzraditi. Trojím řetězem obehnáno bylo dokola posvátné místo. Ozbrojená stráž obcházela dolinu, a též všichni kněží nosili zbraň, hotovi jsouce k obraně svatyně své. O několik honů dále obtáčel Romove druhý kruh. Po kraji pralesa rozestaveni byli třetí ostražití hlídači, kteří oznamovali nebezpečí houkáním a napodobováním rozličných ptačích hlasů. Byltě již do té doby padl nejeden posvátný dub pod sekerami německými, nejedno Romove bylo zničeno, množství vejdalotův porubáno; poslední útulky staré modloslužby musily býti pilně střeženy. Vzácnější poklady, zlato, stříbro a měď, chovány v tajných skrýších podzemních v lese, o kterých věděli toliko nejvyšší kněží.

Jarní den schyloval se k západu a paprsky zacházejícího slunce dopadaly úkosem, pozlacujíce stromy svěžím zelenem pokryté; jedni poutníci ubírali se na zpáteční cestu, jiní chystali se na odpočinutí, opět jiní docházeli teprv do tábora, když zdálí slyšeti bylo šramot jakýsi a lidé počali vstávati od ohně a kupili se v jedno místo. Starší vejdalota Nergeno, jenž pilné na všecko měl oko, spatřiv zdaleka ten ruch přiložil ruku k čelu a dlouho pohlížel v tu stranu, načež poslal chlapce v to místo, kde se lidé kupili, aby mu přinesl zprávu, proč se tam sbíhají. Ten protáhl se mezi ohnisky a tlupami okolo nich sedícími, a poněvadž měl bílý pás jako odznak, že náleží ke službě Perkunasově, všichni ustupovali mu z cesty.

Na kraji lesa spatřil uprostřed zvědavého zástupu státi tři mužské a ženskou od hlavy do paty v bílou roušku zahalenou, jíž sotva čásť obličeje viděti bylo. Najednou, jako z veliké mdloby, nachýlila se žena v bílé roušce a padla k zemi. Kdosi ze zástupu přinesl jí číši posvátné vody k občerstvení. Ze tří jejích tovarysů jeden mladý,