jichž i bouře musila šetřiti nemajíc k nim přístupu. V dolinu slunce dopadalo, ale do hlubin lesních, když se listím pokryly, nepronikl žádný paprsek, aby odhalil tajemství jejich. Jako zelené klenutí rozprostíraly se tu větve spletené mezi sebou a křižující se, skrývajíce pod sebou stín a chlad.
Při kraji lesa, na malém pahorku, jejž říčka podemílajíc na jaro jeden bok jeho svlékla z drnu, pod nímž obnažila žlutý písek a hlínu, seděl stařický dub, král lesa, snad otec houštiny té. Koruna jeho povznášela se nad nejvyšší stromy, a kořeny rozložité, porozpukané, silné jako kmeny, zaujímaly veliké prostranství. Zdali to byl dub jediný. anebo tři spolu tak srostlé. že slily se v jeden obrovský peň, nelze již bylo rozeznati. Zda hrubou kůru blesky tak hluboko proryly anebo věkové v ten způsob utvářili, nikdo neuměl pověděti. Trhliny zarastaly mechem, zde onde travou, ano i kvítky. Cizopasky tyto přirostlé k štěrbinám věšely své lodyhy a listí k dolině, jakoby doprošovaly se k zemi. Pod dubem nerostlo nic, kromě trochu mechu a chudičké, nažloutlé trávy.
Na silných větvích dubu po třech stranách rozvěšeny byly celé postavy šarlatového sukna, spadajíce až k zemi. Toliko jedna řada osvětlena byla od slunce. Na menších živých i suchých snětvích viselo nesčíslné množství vyšívaných ručníků, zástěrek, závojů a plachet v nejpodivnější směsici. Některé z nich byly bílé a čisté, jiné sežloutlé, zčernalé, pošpiněné, roztrhané na cáry, zetlelé na dranc. Zde onde červený pás anebo nějaká stužka pyšně vypínaly se mezi těmi hadry a tím prádlem. Opodál dubu krále velikým kolem táhl se vysoký, hustý plot běžící až k říčce, kterou překročiv zahajoval čásť louky. Nazad od lesa stála v ohražení tom vysoká, mohutná vrata střechou pokrytá, a po obou jejich stranách dvě fortny se vchody.
Tam, kde starý kmen dubu obrácen byl k světu a slunci, rozpadaje se jako ve dvě půle, viděti bylo v hluboké díře neforemný pařez. Byl to peň jiného stromu, jejž vzrůst, kořeny, suky a rozpukliny byly utvářily v tak divnou podobu, jakoby na něm lidské ruce byly pracovaly. A přece nikdy se ho nebyly dotknuly ani kámen ani železo. Působilať tu jakási neznámá síla, kdy potvora ta vyrůstala ze země, že jí udělovala postavu jaksi lidskou neboli zvířecí způsobu neobyčejného a strašného. Peň tento měl hlavu obrovskou. v ní důlky jak oči, rozevřenou tlamu, pod ní zarostlou bradu a pod čelem jako střecha vystouplým huňaté okruží. Hlava seděla vražena mezi široká ramena bez krku, prsa byla vypuklá a jako nafouklá, po stranách jakoby dvé hubených rukou přilepeno bylo k bokům, dole dva spletené kořeny podobaly se dvěma skrouceným nohám. Byl to hnusný netvor, a jakkoliv tu nebylo viděti žádné úmyslnosti a toliko náhoda jakási urobila mu tu strašnou tvář, obličej ten mluvil, balvan ten byl jako snem nějaké bytosti, která na prahu života ztuhla ve špalek. Člověk hledící na tuto modlu vyrostlou ze země mimovolně se děsil, mráz jej pocházel, zdálo se, jakoby ty dvě černé jamky koukaly, ta rozjizvená huba mluviti uměla a ty ruce peruny metaly. Na čele mech a zbytky oloupané kůry kreslily hrozné vrásky, a na lících tkvěl jako strnulý, pošklebný úsměv. Spolek ten mluvil k lidem, jakkoli mlčel.
Když padaly naň paprsky slunce a pohyblivé stíny listů, oživoval se obličej, měně výrazy své hned ve hrozný a ukrutný, hned v úsměšný a nelítostný, hned v klidný a ospalý. Balvan se probouzel, žil, rděl se, blednul a při nočním ohni se pohyboval. Stál naproti slunci rouhuvě a vyzývavě. Dub byl svatyní Perkunasovou, špalek zázračný obraz jeho. A dokola rozkládalo se nové posvátné Romove, místo věšteb a divů. I potok obmývající
