U paní Gmundy stejně přísně vyslýchána služebná čeládka, ačkoliv nikoho nebylo možno míti v podezření bližší styčnosti a přízně s litevskou dívčinou. Neměliť tam v lásce hrdou a nepodajnou Baniutu, kterou žádné katování, ani hrozby, ani hlad nemohly skloniti k poslušenství. Spoluslužky její radovaly se, že se jí zbavily… mužská chasa ji stíhala… spolčenců tu vyhledávati bylo těžko.
V které době a jakým způsobem dostala se Baniuta přes parkán a z uzamčených vrat, nikdo nedovedl uhodnouti. Večer tu ještě byla, v noci nezavrzly žádné dveře, a když časně ráno děvčata ji šla hledat, nenalezla jí. Nebyloť jí skutečně za těžko třeba s podkroví se spustiti, parkán přelézti, na strom se vydrápati a odtud zmizeti. Lepších šatů, které měla oblékati k vůli hostem, děvče ani se nedotklo; ty zůstaly viseti, jak visely. Vzala pouze špatnou vlněnou sukni a ostatní nejsprostější šatstvo.
Přikvapivší noc nedovolila toho dne něčeho více se dopátrati, na nějakou stopu přijíti. Vyslaní lidé, kteří měli okolí procházeti a prohledávati, začali se vraceti teprve z rána. Ani na silnicích, ani ve dvorcích, nikde nenalezeno stopy po uprchlících. Všeliké vyptávání a hledání bylo marné.
Ráno městský ponocný, jenž za svítání na náměstí se vracel, vypravoval, kterak v noci na cestě do Binaufeldu přemknuly se mu jako nějaké stíny čtyři lidské postavy: jeden člověk napřed, za ním dva a na konec jako pachole. Mohli to býti oni, ale opětné prohledání porostlin i okolí dvorce zůstalo marné. Ale rybář, který měl na Nogatu veliký člun uvázaný ke břehu, stěžoval si, že mu byl minulé noci ukraden.
Bratr Bernard hned po ukončené hostině, když velmistr s kompanem svým odešel do své kaple a ložnice, ohlásil se u něho k slyšení. Přišed se smutným vyznáním své viny oznamoval uprchnutí Jiřího i ostatních zajatců litevských, kteří se nepochopitelným způsobem byli k tomu konci dorozuměli.
Luder přijal tu zprávu dosti lhostejně, i hleděl strápeného Bernarda tím potěšiti, že šílenci tito musí někde hladem zahynouti; a byť se i zázrakem nějakým dostali k rodákům svým, že přece nebudou moci řádu žádnou škodu způsobiti.
„Bratře Bernarde,“ pravil, „netrapte se proto ani nepozbývejte mysli, ale od té doby se toho pilně vystříhejte, aby žádný cizí živel do našeho řádu se nepřimíchal. Nesmíme míti ani sluhů, ani čeledi, ani knechta, který by nebyl čisté krve německé… Jest nás bohudíky dosti, a nepotřebujeme cizí pomoci…“
Tím skončil velmistr svou řeč, ale maje již pokleknouti k večerní modlitbě vrátil se ještě jednou k Bernardovi, jemuž zticha pošeptal: „Kdybyste je polapili, škoda živiti…“
Slova ta doplnil významným posuňkem ruku po šíji sveza. Bernard tomu dobře rozuměl… hluboko se pokloniv, když Luder ku klekátku přistoupil, zticha odešel.
VIII.
Zelenou dolinu uprostřed hustého pralesa, protékanou malou říčkou, obstupovaly duby a lípy, habry a lísky. Jak osamělí, uvěznění, sklíčení vypovězenci vynikaly dvě neb tři obrovské sosny a několik smrků temnějšími větvemi svými vzhůru nad jarní zeleň svých listnatých bratří. Nahé jejich kmeny strměly k nebesům, neboť žádný z nich nemohl vyháněti ratolestí v té houštině dušených. Smrky a sosny ty stály tu jako nevolnice, majíce jen tolik vzduchu a slunce, co bylo nad nimi. Za to tím lépe dařilo se vítězům bujně se plemenícím, a nikde ani sledu lidské ruky, jež ohrožovala by ty pány pralesa,
