která lépe slušela rytířstvu. Ta přehlušila jiné a směle povznášela se ku klenutí síně. Za ni se nikdo nepotřeboval styděti, a starodávné děje, které opěvala, každým srdcem hýbaly. Hrabě Namurský, uvyklý na jiné a sladčí písně, poslouchal zvědavě a spolu úsměšně. Angličané vynasnažovali se něčemu rozuměti.
Hostina byla skončena; velmistr vstal první, a vážnější jej provodili do jeho příbytku, kdežto nejčetnější část besedníků, pigmentu sobě dolévajíce a píseň po písni zpívajíce, zůstali seděti. Slavnostní den nedovoloval dbáti přísněji ani hodin ani práv stolu… hostinnosť nedopouštěla odepírati nápoje.
Otevřenými okny zavíval vonný, májový vzduch. Rytířstvo připravovalo se k nastávajícím bojům, a kdo by byl poslouchal mladších, jaké výboje sobě slibovali, byl by užasnul. Vínem opojeni rozhovořili se o bezuzdných ukrutenstvích, jakých schopna byla hovadská zběsilosť lidí od světa i rodin svých odervaných, opuštěností roznáruživělých. Šalbám těm sami mezi sebou se smáli, jedni druhým je vytýkajíce a vyhledávajíce v nich slávu.
Mezitím stál Bernard u okna hledě na dvůr… zdálo se, že přemýšlí o krocích proti uprchlíkům. Tomchena byl poslal pro knechty, kteří spolu se Šventasem konali službu při stájích, aby je přivedl na výslech. Jakmile Bernard spatřil je přicházeti přes dvůr, ihned pospíšil jim vstříc. O útěku Jiřího, Šventasa, Rymosa i dívčiny byl se dověděl teprv před hostinou a o ní samé, podrobností neznal žádných, i musil se jich teprv dopátrávati.
Ustrašená čeleď bázlivě očekávala jednoho z těch, kteří všem na hradě nejvíce hrůzy naháněli. Křižovník přicházel jako přísný soudce, i kázal mluviti jim, co vědí o Šventasovi a Rymosovi.
Z počátku nikdo nic nevěděl, nikdo ani nechtěl se něčeho domýšleti; všichni tvrdili, že uprchlého pacholka dávno již neviděli. Zatím z některých napolo prohozených slov na jevo vycházelo, že Šventas už po několik dní zdál se churavým, straně se práce a z kouta do kouta se plahoče. Dvakráte viděn byl pohromadě s Jiřím, rozmlouvaje s ním ve tmavé síni… Rymosa viděl kdosi ještě téže noci…
Kunigas po svém návratu z Binaufeldu nebyl již ubytován ve špitále, maje svou celi na chodbě nedaleké od Bernarda. V ní nalezena značnější část oděvu i zbroje, jakých řád propůjčoval bratřím k užívání; neboť vlastního majetku nikdo neměl míti podle práva, ano i tu sukni, kterou nosil, směl mu každou chvílí starší vzíti a za jinou vyměniti. Ale ve skutečnosti zachováváno se tak jenom k chudším a nižším, neboť bílá aristokracie vládla značnými vlastními sumami, — trpěno to a hleděno skrz prsty.
V komnatě Jiřího zůstalo tolik šatstva, jakoby byl odešel toliko v lehkém obleku a bez těžké zbraně. Ani on, ani společníci jeho nevzali s sebou koní. U žádných vrat strážníci neviděli je vycházeti; toliko Šventas, jehož nehlídáno, viděn byl předcházejícího dne, an s odkrytou hlavou, se džbánkem v rukou vyšel veřejně vraty u špitálu a více se nevrátil.
Navzdor pozdní době Bernard sám odebral se ještě do města, aby se pozeptal, zdali tam neviděli některého z uprchlíků. Z obavy, aby nebyli potahováni k dalším výslechům, anebo snad že skutečně nic nevěděli, odpovídali měšťané, že nikoho neviděli. Tomchen musil sednouti na koně a ještě téhož večera dojeti do Binaufeldu, zdali tou stranou některý se neploužil. Starý Ditrich a jeho synové přisáhali, že nikoho z nich neviděli.