Bernard, jakkoli hleděl sám sebe upokojiti, zůstal zamyšleným a zasmušilým. Rozeslav na všecky strany honce i špehy na zvědy očekával každou chvíli nějakou zprávu, a každé pachole do síně vstupující pronikavě očima měřil.
Ale po celou dobu co trvala hostina nikdo k němu se nepřiblížil, nižádně zprávy nepřišlo. Konečně, když na stůl dávána již sladká jídla, přiběhl k Bernardovi Tomchen, jeho pachole. Ale nebylo mu viděti na očích, ze by přicházel s dobrou věstí. Nachýliv se k pánovu uchu pošeptal mu: „Povídají, že zmizel i ten Litvák, jejž nazývali Romkem a jiní Rymosem.“
Bernardem tu trhlo. Počínalo mu býti vždy jasnějším, že všichni uprchlíci, jedné krve jsouce, musili se v čas dorozuměti a podniknouti společný útěk. Nermoutily ho ani tak sklamané naděje, jimiž se byl mámil Jiřího vychovávaje, ku kterémuž, sám o tom nevěda, s otcovskou láskou byl přilnul. Šlo mu též o to, co skrze něho zamýšlel učiniti pro řád; nyní však, když bylo patrno, že přes všecku ostražitosť cítil se Litvínem, a že zajisté neuprchl nikam jinam, nežli k svým rodákům, nyní trápila ho nevyhnutelná zkáza jeho vychovance.
Nepochyboval o tom ani na okamžik, že musí zahynouti. Kterak bylo by možná, aby vymknul se z rukou křižovníků, proklouzl bez trestu územím řádu? Viděltě před očima sličného tohoto jinocha, na kterého skládal tolik nadějí… s rozbitou lebkou, s prsoma zkrvavenýma. On sám již ani ho nelitoval. Jakmile stal se odpadlíkem, zasluhoval smrt. Hlásané před hostinou tvrzení některých bratří, že Litvu třeba zpustošiti a lid vyhubiti, nyní jemu samému zdálo se býti slušným.
„Vždy ozývá se v nich ta krev i ten duch pohanský!“ pravil sám k sobě. — Jako děcko byl vzat, jazyku odvykl, slovem božím byl krmen, vlastního původu neznal, za Němce se pokládal… a přece Satan se po své oběti sápal a uchvátil ji, ačkoliv pro Pána vyrval jsem ji z jeho tlamy.“
Mezitím, co na jednom konci stolu Bernard tak smutně rozjímal, a Siegfried poněkud pozapomněv statečně jedl, aby si vynahradil co byl zanedbal, na druhém, hořejším konci, počaly se zvolna ozývati zpěvy… nikoliv nábožné, jak by slušelo řeholníkům, nýbrž světské, milostné, zertovné, veselé. Počínali je cizinci, a po nich opakovali je vzdychajíce ti, kteří dávno jich už neslyševše prahli po nich. Veliký mistr musil se stavěti, jakoby jich neslyšel, jim nerozuměl.
S jedné strany znělo polohlasem:
„Es ritt ein Fürst in frembde Land —
zu einer schönen Jungfrauen…“
S druhé strany jako navzdor ozýval se jiný hlas:
„Es flog ein klein Waldvögelein…
der lieben fürs Fensterlein,
es klopft also leise
mit seinem Goldschnäbelein:
Stand auf, Herzlieb…“
Jako na zlosť velmistrovi a stranou naň pohlížeje zapěl třetí:
„Zu Braunschweig stehet ein Castell…“
Jeden z hodovníků, vida že již nelze obejíti se beze zpěvu a že by milostné písně mohly nabyti vrchu, počal starou a všem známou píseň Hildebrandovu:
„Ich will zu Land ausreiten…“[1]
- ↑ Vesměs to staré, historické písně.
