jsem je pustil z brány. Já! u mne se ani kočka nedostane ven bez povolení… Ale z dolejšího zámku, kde okolo špitálu a stájů tolik lidí se hemží, vchází a vychází, možná vyvésti sto lidí, aniž by kdo zvěděl o tom. Byli by hloupí jíti tudy, kde já bych jim v oči hleděl, a ne tudy, kde jsou vrata otevřena.“
Siegfried zamyslil se, nechtěje před vrátným projeviti své myšlenky, i vrátil se ke Gmundě potichu naříkající.
„Jdi domů, jdi! co bude možného učiní se. Té noci uprchli odtud dva. Jest stopa po nich; musili utéci najednou, a najednou také budou polapeni, neboť Bernard zajisté nezaspí.“
To pověděv rozloučil se Siegfried se sestrou a vrátil se zrychleným krokem do jídelny.
Tam již první číše na lačné žaludky a hlavy tak mocně působily, ze pro hluk a šumot nebylo svého slova slyšeti. Břinkáno v poháry, bouřlivý smích rozléhal se, vůně silných kořenných příprav naplňovala síň. Sluhové již odnášeli první vyprázdněně mísy a pospíchali nahraditi je druhým přínosem. Ohromné čtvrti zvěřiny, hromady pečeného, vařeného i smaženého ptactva, plovoucí v hustých omáčkách, každý rukama i noži rozrýval, a myslivečtí psi prali se pod stolem o kosti jim házené.
Siegfried hledaje pro sebe prázdného místa nenalezl jiného, než na konci stolu, kde se byl usadil bratr Bernard, vždy skromný a vyhýbající se veřejné pozornosti. To přišlo mu právě vhod. Bernard, maje hlavu o ruku opřenou, neměl se k jídlu, nýbrž seděl v myšlénky pohřížen. Vše kolem něho se smálo, on mračil a ošklíbal se. Siegfried nachýlil se k jeho uchu.
„Slyšel jste? víte již?“ tázal se ho. „Váš vychovanec prý zmizel, utekl s nějakým klučinou… A k tomu také Gmunda přišla si mně stěžovat, že jí naši knechti unesli děvče. Nikdo jiný nežli oni.“
Bernard přisedl k němu. „Měla Litvinku na vychováni?“ otázal se živě.
„Tak jako vy…“ ale nedokončil svou řeč. Bernard včasným znamením připomenul mu, že původ chlapcův je tajemstvím.
„Uprchl tedy váš zastavenec?“ tázal se.
„Zmizel… nevím,“ zamručel opatrný Bernard. „Špitálník poradil mně, abych ho dal na dvůr k Binauům, by se uzdravil — tam se musil dáti někomu zbalamutit. — Pacholek… litevské zvíře,“ doložil, — „polodivoká bestie… ale zrádcem nebyl, sloužil u mne dlouhá léta. Věc nepochopitelná…“
„Poslali jste za nimi?“ zamručel Siegfried.
„Bez hluku vysláni honci,“ pravil Bernard; „ale netřeba to rozhlašovati. Všecko ještě může se vysvětliti hloupým výletem za dívkou. Mne ten útěk dívčiny od Gmundy trochu potěšil. Jinoch mladý, krev horoucí… uchvátiv ji musil se skrýti kdesi na blízku Binaufeldu. Prohledají houštiny a najdou ho. A pacholek zajisté v čas útěku se dopátrav neuprchl, ale bezpochyby hledá hocha.“
Siegfried pozorně poslouchav poněkud se upokojil. „Myslíte?“ tázal se.
„Mám za to, že jinak ani býti nemůže; neboť utéci… kam?… jak?… to nepodobá se ku pravdě!“ řekl Bernard. „Chlapec posedí si o chlebě a vodě, děvče potrestá Gmunda…“
„Teď ticho!“ skončil Siegfried maje se k jídlu.
