„Chtěli se na oko dát pokřtiti,“ přejal mu slovo Lamport z Mülberka, „aby nás odbyli s prázdnem. Obrátili se přímo do Říma poddávajíce se… ale nic nepořídili. Bylo pozdě… země jest naše.“
„Nepřestali na tom,“ pravil Hans Wirnburg; „počali stavěti kostely a volati k sobě mnichy, jimiž by se zakryli před námi… ale my těm břídilům odňali chuť nás klamati… Ha, ha! Já kazal kněží věšeti a kostely páliti.“
Nastalo ticho. Siegfried dodal: „Jací to tam mohli býti kněží od pohanů živení a jaké ty jejich kostely?… Božnice Baala! Hubiti, zabíjeti, páliti, dělati tabulam rasam, to jediný způsob,“ doložil. „Když se má zrno zaseti, potřebí rozdírati zemi bez lítosti, aby mohlo v ní vzejíti… Krev zúrodňuje…“
Bernard poslouchal zdaleka, na tváři jeho nebylo viděti ani známky souhlasu ani nevrlosti nebo odporu; podobné řeči ne ponejprv docházely k uším jeho.
„Dnes,“ ozval se veliký mistr Luder, „díky Bohu i přímluvě patronky naší Panny Marie, svatým ochráncům řádu, můžeme již pokojným okem hleděti v budoucnosť. My opanovali rozlehlé území až ke břehům mořským; a jakkoli s Poláky ještě dlouho potrvá vojna i spor, jakkoli s nimi začíná se spolčovati Litva, my stojíme již tak, že se jim oběma udržíme a země pro stolici apoštolskou a pro císařství dobyté jim ubráníme.“ Obrátiv se pak k hostem dodal pohlížeje na Ludvíka Braniborského: „S vaší laskavou pomocí. Všecky kraje křeatanské cítí, že nám povinny jsou pomocí svou přispívati, tak jako někdy podnikaly křižovnické výpravy do Svaté země. I zde jest věc kříže věcí naší.“
„Každý meč a každé kopí, které nám přicházejí na pomoc,“ pravil Siegfried, „jako darování církvi pozemku mílové rozlohy.“
„A kraj ten,“ ozval se Hans z Wirnburka, „dokonce není k zavržení, aniž tak nevděčný jak se zdá. Půda jest větším dílem úrodná, když ji převrátí německý pluh… Medu a vosku dostatek, lesy plny zvěře, řeky rybami oplývající. Zima ovšem bývá tuhá, ale kde chráněna od větrů, tam na úbočích i réva se daří.“
„Oho!“ rozesmál se jeden z Francouzů. „K vašemu vínu nemám veliké důvěry, ale ryb i zvěřiny vaší si vážím.“
„A já,“ ujal slovo Siegfried, „rád bych vám dal okusiti k obědu staré medoviny, se kterou nemůže porovnati se nižádný pigment…“
„Pil jsem ji a velice mi chutnala,“ odvece Francouz, „ale do hlavy je příliš těžká.“
„Však my také nemáme lehké hlavy,“ se smíchem ozval se starý Siegfried.
Bernard napořáde se držel stranou, i nezdálo se, že poslouchá. Oko jeho bloudilo po stěnách.
Povšimnuv si zachmuřcné jeho tváře maršálek přistoupil ku pohříženému v myšlénkách a oslovil ho: „Vy jediný stojíte tu jaksi zamračen, jest mi vás líto. Jaké to nové společné břímě uvalilo se na vás jediného? Svěřte se mně. Vám děje se vždy křivda, neboť zbytečně nastavujete ramen.“
Bernard ještě více svraštil čelo. „Tentokráte,“ ozval se záhadně, „netrpím za řád, což by mně útěchou bylo, nýbrž za vlastní hřích.“
„Hřích?“ rozesmál se maršálek nedůvěřivě na něho pohlížeje. „Vy poslušen svaté rady sám se ponižujete, abyste byl povýšen; já nevěřím, že byste se byl dopustil hříchu.“
„Přece, peccavi!“ odpověděl krátce Bernard, načež se odmlčel.
„Vy jste vzbudil mou zvědavosť,“ upřel na něho zrak maršálek.
„Ale zde není místo, abych ji ukojil,“ dí Bernard. „Nechci vám kaziti veselou chvíli.“
