Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/60

Tato stránka nebyla zkontrolována

jeným, železný rytíř od západu platil za deset, jsa jakýmsi strojem a takořka pohyblivou tvrzí rozrážející tlupy. Střely se ho nechytaly, o železnou zeď na jeho prsou rozbíjely se tvrdé palice. Výprava byla zábavou, porážka řídká; nešťastní pohané pak mohli se mstíti za své jenom tím způsobem, že skupujíce se v ohromné tlupy zasypávali protivníky své jako mravenci.

Toho dne již shromážděna byla část hostí v menší síni o žulovém sloupu kolem velmistra. Rozléhal se tu veselý hovor… různé jazyky mísily se tu jako u Babylonské věže. Čásť mluvila po německu rozmanitými nářečími svých krajin, ne vždy sobě dobře rozumějíce mezi sebou; Francouzové rozmlouvali se s některými po latinsku, mezi sebou pak mluvili jazykem jižní a severní Francie, příbuznými sobě ale rozdílnými; Angličan drmolil příbuznou němčinu, několik rytířů polyglotů chodilo od jedněch ke druhým sloužíce jim za tlumočníky.

Všichni hodnostáři byli již pohromadě čekajíce toliko na hraběte Namurského, který po včerejší dlouho trvavší hostině vyspával, když skromně a potichu vplížil se Bernard i stanul po straně. Nikdo si ho nepovšimnul, ačkoliv sličná jeho postava dnes odlišovala se od jiných výrazem zasmušilým, jakýmsi smutkem a bolem, zdajíc se uprostřed všeobecného veselí a šumu býti zde cizí a rušící, tak že první pohled na ni vyvolal otázku, co ten člověk přináší s sebou? Jakou nehodu, jakou zlou zprávu? Jakou hrozbu?

Větší čásť křižovníků zvyklá byla na neveselé vzezření bratra Bernarda, přísného zachovatele řehole a strážce jejího nad jinými, tak že pošmurná jeho tvář nebyla jim v celku nic divného. Odbývali ho jen zběžným pohledem, lhostejným úklonem, a nikdo nespěchal dát se s ním do řeči a tovaryšiti jemu, který zde obzvláště dnes uprostřed těch saturnalií byl jakousi nemilou disharmonií. Ten i onen vrhnul na něho zrak, ale rychle se odvrátil.

Hosté se zalíbením naslouchali pověstem křižovníků z časů prvního jich zde usídlení a prvních válek s nevěřícími. Doby ty byly již oděny v legendy skoro baječné, vyzdobené básnickými výmysly. Chlubeno se těmi předky, jichž prvním obranným hradem byl starý rozložitý dub, obehnaný parkánem a příkopem, jehož větve byly útulkem příchozím obyvatelům. Ve vypravováních rytířů líčen onen litevský lid, hrdinsky bránící svou zemi, bohy, obyčeje, svátosti dlouhými věky proslavené, jako divoch napolo zvířecí.

Starý Siegfried, jehož tváře zářily vzpomínkami z mladých let, docela srovnával se s přesvědčením většiny rytířů, že zrádných těch divochů naprosto není potřebí šetřiti.

„Křtíti je?“ pravil. „Což jest jim křest platen? Právě tak bylo by hříchem polévati svěcenou vodou nerozumné zvíře! Odvěčná slepota pohanská nikdy jim nedopustí uzříti světla… I z kolébky vzaté děti, když dorostou, hraje v nich krev a oni jako vlčata zabíhají do lesa. Jediný prostředek jest vyhubiti to plemeno… Já,“ doložil, „nikdy žádnému, který mně přišel pod kopí nebo meč, neodpustil; křtil jsem je mečem a krví… Ego te baptiso in gladio!“ Stařec smál se při těch slovech.

„Země prý pustne,“ mluvil vážně dále; „ale máme sami kým ji zalidniti. U nás rodí se dosti dětí, máme dosti lidí bezzemků. Kdekoli se našinec usadí, přináší s sebou korouhev císařskou a ujímá zemi pro apoštolskou stolici a Římskou říši. My tuto zemi dostali darem od papežů, králů, císařů, kterým po právu náleží veškerá zeměkoule; ona jest naším majetkem… nuže, vyhubme její uchvatitele…“