„Ke mně! Sem! Chopte se ho!… Knechta sobě přivedla stydlivá dívčinka, co se tak bojí posluhovati rytířům… Chopte se ho a odveďte na hrad!“
Baniuta odskočivši od kunigasa uprchla do zahrady. Jiří cítě již, kterak ho chytají za plášť, vší silou vyrval se napadajícím ho sluhům a zahaliv si tvář pospíšil ke vratům, jichž dvířka na štěstí byla otevřena. Za sebou slyšel křik ženštin a stíhajících ho pacholkův, již chytal ho někdo za konec sukně… ale Jiří byl silný a obratný. Vyřítiv se na ulici, dříve než stihatelé jeho mohli spatřiti, v kterou stranu se dal, skryl se za roh ohrady. Odtud rozcházely se tři úzké uličky k domkñm předměstským, skrytým napolo v hustém, svěžím listí sklánějících se nad ně větví střemch, divokého bezu, višní a bříz. Jiří vběhl do nejprvnějšího z nich spoléhaje na to, že zmizí s očí svým pronásledovatelům dříve nežli poznají, kam se poděl.
Čeled paní Gmundy nepřestala ho honiti, ale kunigas přeskočiv plot skryl se v zahradě do trávy, kdež slyšel mimoběžící lidi, stíhající ho se smíchem a výhrůžkami jako zloděje.
Teprv kdyz utichl shon, jinoch vzchopil se, ohledl se opatrně a opraviv si zcuchaný plášť pospíšil okolo předměstí k Binaufeldu. Kráěel jako jenom napolo živý, zarmoucen a starostliv o Baniutu a sebe. Co asi očekávalo ji od paní Gmundy a co na hradě jeho samého, jestliže někdo poznal v něm drzého odvážlivce?
VII.
Malborský zámek ukazoval nyní každodenně přicházejícím bojovníkům kříže zcela jinou tvářnosť nežli před několika týdny. Klidné, truchlivé a zasmušilé jeho zdi přijaly na sebe jakýsi sváteční oděv. Pečováno učiniti je k vůli cizozemcům úhlednějšími, než byly ve všední den. Zedníci dali jim častvý povlak, brány blyštěly se vyleštěnými hřeby a kováním, špatné a rozměklé cesty a stezky posypány kamením, náspy deštěm rozryté a vyhloubené vysypávány a utloukány. Na vížkách Rabí a Černé vlály prapory velikého mistra i řádu.
Stráže ve branách dostaly lesknoucí se krunýře a nové sukně. Na dvorech bylo všude čisto a zameteno jako ve světnici, a chasa, která se tam objevovala, všecka byla vystrojena jako v nějaký svátek. Ale netoliko lid služebný, nýbrž i všecka staršina, kterouž zde onde viděti bylo v oknech a křížových chodbách, oděna byla svátečně v šaty nové, obličeje pak její měly výraz slavnostní, zářící, veselý.
Na středním zámku, kde byla veliká síň besední, ve které velmistr obyčejně hostí přijímal a kde o výročních svátcích, v čas kapitol a porad, shromažďovali se komturové, staršina, zasloužilí rytířové, připravováno vše k veliké hostině — na způsob neřeholní.
Vedle starého pravidla první špitální rytíři domu Jerusalemského požívali jenom třikráte v témdni masité potravy, třikráte za týden dovolena byla jídla mléčná a vejce, v pátek postili se o chlebě a vodě. Ke stolu zasedali rytíři za starodávna po dvou, poslouchajíce mezi jídlem čtení životů svatých; zbytky s jich stolu dostávaly se chudým spolu s desátou částí všeho, co se strojilo a peklo… Dříve odměřováno i pivo i víno… mlčky a krátce požívali i sprostých pokrmů… nyní!
Nyní docházely na jejich stůl z celého světa nejdražší kořenné přípravy, které se objevovaly pouze v knížecích kuchyních, po sudech dodáváno jim nejvzácnějších vín
