Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/56

Tato stránka nebyla zkontrolována

doléhati na Šventasa, aby staň se co staň ustanovil den k útěku. Nevolník vrátil se velmi pozdě všecek zemdlen, a na první oslovení kunigasovo položiv prst na ústa zašeptal: „Co nejdříve!“ Více pověděti nechtěl.

Opět uplynulo několik dní. Jednou odpoledne, když ve dvorci kromě ženy Ditrichovy a slunžky nebylo nikoho, najednou se objevil ve dvoře koňmo Bernard, který, že neměl s sebou pacholka a všichui lidé byli v poli na práci, ani se nikoho dovolati nemohl, kdo by mu podržel koně. Stará Ditrichová vyšla s poklonami a s bědováním omlouvajíc, že všichni jsou na poli, a mladý křižovník a jeho pacholek že taktéž někam odešli. Bernard svraštil čelo. Nechtěl jiz ani slézti s koně zastihnuv stařenu samotnu, a toliko jí rozkázal vyříditi Jiřímu, aby zejtřejšího dne vrátil se na hrad. Obrátiv se odejel.

Jiří, který tou dobou vracel se z města do dvorce, poznav zdaleka Bernarda musil se ukrývati v křoví, aby se vyhnul potkání. Srdce mu tlouklo jakousi zlou předtuchou. Co nejkvapněji spěchal ke dvorci. Ditrichová sotva ho sputřivši jala se již zdaleka na něho volati, aby vykonala obdržený rozkaz.

„Mladý pane,“ pravila, „přijel sem pro vás bratr Bernard; zejtra se máte vrátiti na hlad. Ano, zejtra již, tak zní rozkaz, jakož mi pomáhej Bůh a svatá patronka Barbora. Zejtra se máte najisto dostaviti.“

Jiří stál jako přimrazen, do srdce vstoupil mu hněv, to naléhání stařeny dráždilo ho, i pravil napolo s úšklebkem: „Již zejtra? A dobu nenaznačil?“

„Nenaznačil; ale výslovně řekl zejtra, a při tom se škaredě mračil. Tedy zejtra, čím dříve tím lépe.“

„Rádi byste se nás zbavili,“ pravil Jiří.

Stařena pokrčila ramenoma. „E což,“ dala v odpověď, „vy jste nás málo obtěžoval. Doma vás bylo málokdy viděti. Což divu? Takové svobody zase tak brzy nezažijete, neboť na hradě jest vězení.“

„Tak jest,“ zamručel Jiří.

„Tedy již zejtra,“ pravil v duchu sám k sobě vcházeje do své světničky a zoufanlivě sepjal ruce. Šventasa nebylo tu ještě, přivlekl se až pozdě. Již na dvoře oznamovali mu se smíchem pacholci, ze se s ním zejtra rozloučí, vypravujíce mu obšírně o příjezdu a rozkazu Bernardově. Zarmoucen vstoupil do komnaty kunigasovy dávaje mu rukou znamení, že již všecko ví.

Jiří nepotřeboval mu teprve povídati, co se bylo přihodilo, i pohleděl na něho zoufale. Nevolník stál zarmouccn, ale úplně klidný.

„Mluv,“ zvolal jinoch, „co si počneme?“

V Litvínovi naproti té nedočkavosti probudil se vzdor. Mlčel úmyslně tra sobě hlavu a uši; teprve po chvíli zamumlal: „Tedy půjdeme na hrad.“

Jiří odskočiv zlostně zaťal pěsti. „Zrádce!“ zvolal.

Litvín mlčel.

„Mluv!“ opětoval mladík.

„Kunigasiku, když vás opanuje takový knížecí hněv, zdaliž, dovedete mne vyslechnouti, i kdybych něco rozumného mluvil? Dříve se upokojte.“

Mladík zastyděv se snažil se ukazovati tvář klidnou.

„Nuže tedy, kunigasiku můj,“ podal Šventas, „pojedeme poslušně na hrad… neboť zejtra prchnouti bylo by tolik, jako položiti hlavu na špalek… Ale nebojte se, my uprchueme, a uprchneme bezpečně, až Šventas mrkne a řekne: ‚Teď jest čas‘.“