Zkušený staroch vyčetl z ruměnce toho všecko, co chtěl věděti; domyslilť se všeho, jakoby očitě viděl, o koho jde.
„Nechcete-li, nemusíte mluviti,“ řekl; „já to beztoho vím. Rymos vám toho namluvil plnou hlavu o té dívce u Gmundové, nebo jste ji kdesi též spatřil. Mladíkovi líbí se každá zástěra, v mých očích nestojí ženská ani za hluchý ořech, a já za žádnou ani bouli si nedám natlouci, aniž vám dovolím vydati se za některou v nebezpečenství.“
Oba sobě pohledli do očí; Šventas byl jist, že uhodl. „Sličných děvčat nalezneme na Litvě dosti,“ doložil.
Jiří nechtěje ani se mu přiznati ani s ním se rozhovořiti neříkal na to nic, teprv za chvíli odvraceje se pravil: „Tak nebo tak, ať jakýmkoli způsobem, ale na útěk pomýšlej. Nechceš-li ty, odvážím se toho já na zdařbůh.“
„Škoda vás, neboť to bude vaše záhuba,“ odvětil klidně Šventas. „Trochu trpělivosti, a staroch si něco vymyslí… Zítra,“ doložil, „půjdu na hrad.“
O tom, co by ho tam vedlo, nevyslovil se. Zamýšlelť vyptati se na to, kdy podniknuta má býti chystaná potají veliká výprava na Litvu. Předně chtěl o tom zpraviti své rodáky, neboť nyní tak horlivě zrazoval křižovníky, jako jim jindy sloužil; pak měl za to, že v tom hlučném ruchu, jenž povždy spojen býval s náhlýni vytržením do pole, snadněji bude jim nepovšimnutě se vytratiti.
Na výpravu tu očekávali se opovězení již z Němec a z Anglie hosté a rytíři. Potají činěny přípravy k jejich uvítání, a rytíři křižovníci těšili se na ně, neboť příchod cizinců býval vždy heslem nové svobody a naprostého uvolnění řehole řádové. Nynější mistr Luder sice naléhal na přísné její zachování; ale žádná vláda nemohla ve chvílích všeobecného nadšení šetřiti přísně forem, do kterých hosté nikterak vpraviti se neuměli.
Šventas věděl ze zkušenosti, jak bývalo na hradě v předvečer velikých výprav, když za stoly zasedli cizozemci a potom dvojnásobně podníceni k válce nábožnou horlivostí a opojením, jako včely z úlu vyřítili se smíšeni s rytířstvem řeholním na seč jako na nějakou besedu. Množství pacholků a čeládky různojazyčné, zaměstnaných přípravami válečnými, činilo všecku kázeň nemožnou, a hrad nevracel se tak brzy k nějakému pořádku.
V takovýchto dnech snadno bylo použiti příležitosti a vytratiti se nepozorovánu tak, aby za to míti se mohlo, že ti, kteří se pohřešují, odešli s jinými do boje. Šventas spoléhal se na to, ale znepokojovalo ho, že jednou byl zaslechl, kterak Silvester Bernardovi radil, aby vzal jinocha s sebou na příští výpravu.
Na hradě bylo ještě bedlivě v tajnosti chováno, kdy mají přijíti hosté u kdy výprava má býti podniknuta, ale starší lide hádali z jistých známek, že se tak musi státi co nejdříve. Nařízeno, aby pohotově byl oves v pytlech, nasolená masa stála odpočítaná v bečkách, číšníci již točili medovinu a víno do soudků na cestu. Ve středním zámku mylo a poklízelo se v hostinských pokojích. Veliký mistr skoro každodenně přijímal rozličná poselství, cizí lidé přicházeli s písemnostmi a odznaky. Toho ruchu celkem většího, nežli býval obyčejně v té době, dobře povšimnul si Šventas.
Záminkou příchodu jeho na hrad byl jakýsi výstroj koňský, jejž pro Jiřího vydal mu pomocník šatníkův. Zvěděv co chtěl chystal se Šventas k návratu, když na cestě potkal Bernarda, neustále po hradě i všech koutech jeho se plahočícího.
Ten velice se podivil návratu pacholkovu, i zastavil ho. „Kterak směl jsi opustiti svého pána?“ tázal se ho.
„On sám poslal mne,“ odpověděl klidně pncholek ukázav nové udidlo.
