se Šventasem kdy a jak se mu zachtělo. Pohlíželi naň zvědavě a s podivením, ale co nejopatrněji pečovali o to, aby se mu nic nedálo na příkoř.
V neděli a ve svátek někdy šeropláštníci vykrádali se z Malborgu do Binaufeldu na pitku a kostky: také Jiřího zvali na takové zábavy, ale on přicházel nerad.
Šventas, vykonav svou službu při koních, po celé dni sedal na prahu u Jiřího, jejž učil potichu litevské řeči. Šeptem radili se spolu co počíti, aby se vybavili z nevolnictví.
Zatím minula zima, i nastávalo nové jaro. Na začátku bylo nestálé, ukázalo se a zase zmizelo. Jiří používal každého jasnějšího dne k vyjíždkám. Šventas jel někdy s ním, někdy jej pouštěl samotného. Jinoch zajížděl v rozličné strany, jakoby chtěl poznati okolí, a někdy osměliv se zatoulal se dosti daleko. Nejdéle netroufal sobě na blízko k Malborgu, na nějž každodenně hleděl a kam nejsnadněji dostali se mohl, ale bránil mu jakýsi strach. Bál se, aby ho nikdo nespatřil a neudal, by nebyl opět vzat na hrad.
Během zimy Bernard chtěje se přesvědčiti, jak se vede jeho vychovanci, zajel si několikráte do Binaufeldu. Spatřil Jiřího zdravějšího, avšak rovněž jako dříve smutného a mlčelivého, i dovolil mu ještě dále zvolna okřívati na venkovském vzduchu. Za doby zimní všichni tři Binauové měli ho více na očích, z jara málo kdo zůstával ve dvorci. Jiří a Šventas požívali úplné svobody mohouce se zanášeti čím chtěli.
To však, po čem nejvřeleji toužili — vybaviti se z rukou křižovníků — bylo i při zevrubné Šventasově známosti kraje tak těžko provésti, že na to ani pomýšleti nemohli. Šventas sám byl by se na to mohl odvážiti, neboť dle zevnějšku jeho bylo mu snadno v přestrojení se vykrásti a ze zajetí vyklouznouti nebo se vylhati. Jiřího mladosť, postava, nesmělosť, živosť obracely naň pozornosť a podezření.
Samotnosť se Šventasem na dvorci Binaufeldském působila na jinocha tak, že stával se vždy žádostivějším a netrpělivějším viděti Litvu, nenávisť pak jeho k Němcům vypravováním společníka jeho každým dnem vzrůstala a více se rozjitřovala. Jiří doléhal na něho stran útěku, ale Šventas všelikým způsobem věc protahoval a odkládal.
Stav dobytých krajů pruských činil pocestným pobyt v nich velmi obtížným. Útěk Jiřího byl by v tu chvíli musil býti pozorován, a vsem komturům ihned nařízení dáno k jeho stíhání. Starých obyvatelů, Prusů, bylo málo, po cestách, městech a tvrzích němečtí kolonisté. Za příčinou vyzvědačů, vluzujících se z Polska, válčícího se řádem, a z Litvy, pasoucí na dobrou příležitosť k nájezdu, provozována bedlivá i přísná dohlídka na tuláky a přechody. Při všech cestách stály dobře hlídané tvrze křižovníků, a projíti lesy bezcestnými bylo nebezpečno pro loupežníky pohany, jichž nedobitky se v nich toulaly.
Šventas, jakkoli nespouštěl se naděje, že přece naskytne se vhodná příležitosť k uprchnutí, odkládal a vymlouval se. Jiří tesknil, sám dobře nevěda po čem; ustavičně měl v srdci a na očích Litvu, mladosť pudila ho k činům, život bez účelu byl mu trapným.
Jednou pod večer, nalézaje se v takove rozčilenosti, umyslil si sám jeden sobě vyjeti koňmo. Šventas stojící u vrat tázal se, kam zamýšlí jeti. Jiří rozhlížel se kolem, nevěda co odpověděti. V dáli viděti bylo věže zámku Malborského. Zastaviv koně rozmýšlel se chvíli, pak skočiv s něho podal uzdu Šventasovi. „Půjdu pěšky,“ pravil nevrle, „bude mně volněji.“
Pacholek nic nemluvě ujal koně, Jiří pustil se k městu. Poněkud byl v něm ode dávna povědom, neboť jednak i s Vysokého zámku pohlížíval do něho, jednak mu ledakdy
