„Proto musí se mu zastřihnout křídla,“ šeptal Bernard špitálníkovi do ucha.
„Snad nikdo nevyzradil mu tajemství? To není možná.“ V rozhorlení povznesl vzhůru obě ruce.
„Kdož by to mohl? jakým způsobem?“ dí špitálník. Mimo několik nás, kteří jsme se přísahou zavázali k mlčení, neví o tom živé duše. Nikdo! Aniž tak snadno možná se toho domysliti. Jiří, jako všickni zde, má za to, že sem co malé pachole přivežen byl z Němec.“
„Pravda“ přisvědcil Bernard; „ale což dětská pamět? Časem přiházejí se divné věci. Nemůže-li mu pamět jako nějakým divem připomínati chlapecká léta co sen?“
Špitálník potřásl hlavou. Ty zpomínky tak dlouhý čas úplně zahladil. Žádný člověk nepamatuje se na dobu svého prního dětství, on právě co nemluvně dostal se v naše ruce.“
„Ne, ne,“ odporoval Bernard,“ on tenkráte již blekotal tou dábelskou, divokou, barbarskou řečí, kterou mu teprv hrůzou a velikou prací vypudili z hlavy.“
„Buďte upokojen, již nezná z ní ani slova,“ pravil špitálník. „Takového něco nemohlo mu přijíti do hlavy. Příčina choroby jeho musí býti jiná. Jaká? Kdož to rozhodne? Tělo skličuje v člověku duši, duše někdy hubí tělo — obé pak trpí. Nevíme co léčit, zdali jedno neb druhé; tak těsně jest obojí spolu sloučeno.“
„Musíme pátrat, co z obojího jest mocněji dojato.“
„Tak!“ usmíval se špitálník. „Kdyby jen lidské oko mohlo vniknouti do těchto hlubin. Tu jediné milosť boží může poskytnouti světla.“
To pověděv hnul se od prahu kaple, potřásaje svazkem klíčů na pasu zavěšeným, čímž dával na rozum, že volá jej pilná povinnosť. Bratr Bernard již ho nezdržoval, odcházeje zároveň s ním. Špitálník pohlédl naň, jakoby se divil, že ho provází, což Bernard znamenaje pravil: „Rád bych jej sám spatřil. Nebude to nic neobyčejného, když spolu s vámi vejdu do nemocnice.“
Špitálnik se usmál. „Vám přece,“ pravil, „přístup nikam a nikdy není zabráněn. Čiňte dle své libosti.“
Z kaple do nemocnice musilo se jíti přes druhý, nižší dvůr. Vzdálenost byla dosti značná. Uvnitř zdí zmáhala se tma, ale zde onde světlo z oken padající ukazovalo cestu. Bernard kráčel mlčky a zamyšlen, ale při tom jako ze zvyku upíral na cestě zraky své sem i tam, nahlížel do každých polootevňených dveří, do každého osvětleného okna, a všímal si každého, jejž potkávali, a bedlivě si jej prohlížel. Zdálo se, že tak činí více z dávného zvyku nežli z úmyslu, jsa všecek v myšlenky pohřížen.
Špitálník puzen živější letorou provázel jej v patách, nucen kroky své mírniti, aby volněji postupujícího řeholníka příliš nepředháněl, maje mu sloužiti za průvodčího.
Konečně vešli do síně, z které na pravo vedly dvéře ne do prostrannějších světnic, kde umístěna byla větší čásť nemocných a raněnych, nýbrž do několika menších, ustanovených pro řeholní bratry a starší.
Vešli. První, tmavá, byla prázdna, z druhé prokmitalo skulinami u prahu a nahoře slabé světélko. Otec špitálník zvolna ji otevřel, ale sám nevešed chtěl tam pustiti napřed Bernarda, tento však žádal, aby vkročil před ním. Stalo se jak kázal, žvavý malý mužík vešel do těsné světničky, osvětlené malou lampou. Mimo lůžko s neveliký stolek, na kterém stál talíř s nedotknutým jídlem a džbáneček pokrytý koflíkem, byly pouze lavice v prohloubeném okně a několik polic veškerým nábytkem malé komnaty.
