Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/45

Tato stránka nebyla zkontrolována

Špitálník, jenž bedlivým okem stopoval známky choroby jinochovy, znamenal při něm jistou proměnu k lepšímu. Jiří byl sice nepokojný, rozčilený, ne svůj; ale síly vracely se mu, i bylo v něm opět trochu života, jakkoli chorobného.

Špítálník raději to viděl nežli dlouhou bezcitnosť, které nade všecko se obával. Kdyz nejprv zase tázal se ho Bernard na zdravotní stav Jiřího, odpověděl určitě:

„Choroba zdá se býti vysílena. jest v ní změna, a to již jest mnoho. Potřebí teď pomýšleti na to, kterak zabrániti, aby se zlo nevrátilo. Není pochybnosti, že příčinou nemoci byl předešlý způsob živobytí, tuze přísný pro mladý věk; raďte nyní, co s ním počíti. Starcům svědčí odpočívati na hradě mezi zdmi, mladíkům v nich růsti příliš těsno.“

Bernard nic neodpovídal, neboť ničeho nepočínal bez náležiteho rozvážení; avšak bylo viděti, že rady tě lehce nevážil.

Moci měl dosti, aby mohl o Jiřím rozhodovati. Vystoupení velikého mistra Ludera a veřejná důtka Bernardovi udělená ukázaly se hned druhého dne co pouhý politický obrat nového náčelníka řádu.

Ráno poslal Luder kompana svého pro Bernarda. Ten poslušně ihned šel, vysoko ceně kázeň řádu, z níž nechtěl se vytrhovati. Možná že nadál se od mistra mezi čtyřma očima nového a přísnějšího napomenutí; ale nalezl jej v lahodném rozpoložení. Luder, včera tak nevlídný, přivítal jej upřímně u zamknul dveře komnaty své, aby jich nikdo neposlouchal.

„Bratře Bernarde,“ pravil, vy jste sloupem řádu, znáte potřeby jeho a víte nejlépe, kterak se u nás všecko vede. Vy jste padl v oběť za jiné, ač nevinně. Musil jsem vás, který máte zásluhy a požíváte úcty, pokárati za zjevnou samovolnosť, abych naučil jiné šetřiti mé vlády. Vysvětluji vám jednání své, neboť nechci, abyste mne pokládal za člověka nespravedlivého. Z toho vyrozumíte, co jsem učinil a proč jsem tak jednal. Skládám ve vás naději, že tak jako za předchůdcův mých také za mne sloužiti budete prospěchům řádu. Jest potřebí, aby velice uvolněná řehole podrobena byla přísné kázni. Nelekámť se já osudu Orselenovu, ani dýky vrahovy; život můj jest v rukou božích; a kdyby bylo potřebí krve, proč bych jí neměl vyliti? Ale něčeho jiného se lekám, urputnosti a nešetrnosti téže staršiny, která mne vyvolila, ne pro mé zásluhy, ale pro moje jméno, a která nyní doufá, že se jí odměním za to bezkázní. Vy, skromný pracovníku,“ doložil vztáhna k Bernardovi ruku, „pomáhejte mně, ale nedávejte na sobě znáti, že jsme spolu srozuměni.“

An Luder takto mluvil, rysy jeho tváře, včera tak bezvýrazné a obyčejné, rozjasnily se rozumem i nadšením, jež zdál se ukrývati před obecností.

„Máme velikou úlohu, bratře Bernarde,“ doložil vzdychna, „neboť jako u templářů, kteréž zasáhl prst boží, také u nás pravidla řeholní jsou zkřivena, porušena a rozpustilými obyčeji přestoupena. Předně u nás není pobožnosti, nemáme Boha před sebou, a odtud plyne všecko zlé. Rytíři jsme až přes příliš, řeholníky příliš málo. To, co nám býti mělo spásou, proud cizinců, přízeň celého světa, který se k nám hrnul a hrne, pomalu nás hubí. Na deset statečných a pobožných rytířů přibývá k nám sto rozpustilých lupičů, kteří si libují válku s pohany, v níž všecko jim dovoleno. My ještě musíme je čestně přijímati, hostiti, napájeti, a oni nám přinášejí nákazu. Vy, bratře Bernarde, pracujte po starém způsobu, přihlížejte, poslouchejte, čiňte čeho třeba, aby řád neklesl, a v čem budete žádati ode mne podpory, s tím přicházejte ke mně potají.“