Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/44

Tato stránka nebyla zkontrolována

Kateřina, příbuzná mistra Ludera svatá Alžběta, vypadaly dosti slušně, jakkoli malovány rukou neobratných mistrů. Rodička boží objevovala se v podobě hrubé a smutné. Ze všech těchto pomíjejících dojmů a význaků utvořila sobě obraznosť Jiříkova cosi podivného, dělíc veškeré pokolení ženské na dva zástupy: svatých rekyň a - pomocnic Satanových. Jiří bál se zenštin a zároveň byl žádostiv je seznati.

V pozdějším vypravování Rymosově ženská dle názoru pohanského zcela jinak se představovala. Byla to věrná společnice mužova, jeho pomocnice, na jejíchžto bedrách i rukou spočívalo celé břímě domácnosti; za mládí veselé děvče u studánky s písní v ústech, potom neunavná hospodyně a matka, jakmile nad ní odzpívána svatební píseň. Litevské ženy Rymosovy měly pro Jiřího daleko větší půvab nežli nedostupné světice kostelních obrazův a hrozné Dalily a Jezabely kazatelův.

Nejenom v tom ohledu hluboko dojímaly Jiřího rozmluvy s Rymosem, nýbrž vůbec v něm zakalily dávné jasné náboženské představy a přijaté pravdy křesťanské. Právě tak jako žena litevská zápasil v něm i náboženský svět litevský s tím, jejž viděl na hradě křižovnickém. Ku pohanům táhla jej krev a přidušené vzpomínky mladosti; avšak i veliké jasné nauky evangelické, ku kterým byl přilnul, nezdály se mu méně vábnými. Oba světy, jakkoli zápasící spolu a sobě odporné, usilovaly spolu se smířiti a dohodnouti.

Bohové Litvy, všude bydlící, důvěrně obcující s lidmi, v tisícerých podobách jim se ukazující, uchvacovali jej; avšak i onen Bůh jediný, jenž trpěl za svět, vycedil krev svou, kázal odpouštěti všem a milovati své nepřátely jako bratry, byl ještě jeho Bohem. Nechtěl se odříci ani oněch ani tohoto, který přece vítězil a panování své nad celým světem rozšiřoval.

Pochybnosť však vznikala v duši Jiřího, když nauku evangelia, tak dokonalou a žádného vykrucování nepřipouštějící, porovnával s jednáním sluhů Boha ukřižovaného, kteří nosili znak jeho na prsou. Komuže kdy odpouštěli křižovníci? Kohož oni jako bratři milovali? Jiří nechápal té zuřivosti služebníků pomýšleje na jejich pána. Připadal na divné myšlenky a výklady. Což bylo právo jiné a život jiný? Z dětinského rozjímání takového rodilo se pochybování a lhostejnost; on nechtěl ani mysliti na to, čemu nemohl rozuměti.

Jindy vždy ochoten k modlitbě nyní ji počal Jiří zanedbávati. S poznáváním jazyka i písní, též obyčejů jemu líčených, které podivným způsobem zdály se mu býti jako upomínkami na věci jemu někdy známé a povědomé, vzrůstala v uěm denně vroucnější láska k Litvě i touha po ní a žádosť vrátiti se k svým.

To však zdálo se býti naprostou nemožností. Ani Rymos ani Jiří nebyli dostatečně povědomi kraje a cest, aniž věděli, jakým způsobem by se odtud mohli vykrásti. Šventas, který je nyní častěji navštěvoval, zamilovav sobě kunigasa neměl vroucnějšího přání, nežli kterak by mu pomoci mohl, byť i s největší obětí se své strany; ale žalostně vzdychal, že nevidí možnosti vyrvati se z rukou křižovníků. Osnovány nejodvážnější, nejpodivnější plány, vymýšleny nejnesmyslnější, z báchorek vzaté způsoby útěku; ale Šventas nade vším vrtěl hlavou u pohrdlivě si odplivoval.

Rymos, když byl samoten s Jiřím, vypravoval mu o Baniutě a učil jej všemu, co ta mu povídala, umějíc a pamatujíc mnohem více nežli on. Ustavičnými rozmluvami o Baniutě, kterou mu živě líčil, mladík konečně vzbudil zvědavosť kunígasovu v nejvyšším stupni. Ukojiti ji nenaskytovala se žádná možnosť.