příliš mlada, aby chudý, ušpiněný, zbědovaný hošík mohl v ní vzbuditi něco více nežli politování. Ale mluvili spolu o Litvě. Baniuta mnohem lépe na ni se pamatovala, i učila jej tomu, co byl zapomněl, o bozích, obřadech, posvátných pramenech, domácích obyčejích, a napomínala jako stařena nějaká, aby nebyl vrtkavým, neodříkal se ani nezapomínal.
Rymos byl by se do ní na smrt zamiloval, s již schylovalo se k tomu, ale při prvním dvojsmjslném slově děvče zakabonilo se i nechtělo ho poslouchati. „V otroctví není lásky!“ pravila; „srdce jest zamčené.“
„Tedy tě pojme nějaký Němec; neboť ti ostří si na tebe zuby.“
„Nechť ostří, ale mne z nich žádný neukousne. Vrátímť já se k svým, zajisté se vrátím, a tam otec nebo matka dají mi takového ženicha, jaký mně přísluší, který bude seděti na vysokém hradě a vládnouti nad rozlehlým krajem.“
Tak děvče blouznilo; Rymos byl jí sluhou, nevolníkem. Ráda měla jej okolo sebe, neboť s ním jediným mohla rozmlouvati řečí zapovězenou. Zpívajíce pak spolu písně plakali obadva.
V domě Gmundině počalo se Baniutě pomalu nelíbití. Dříve mívala více svobody, ač práci těžší: dorůstajíc zproštěna byla skutečné práce, ale volána ku posluze v komnatách a přinucena strojiti se, a Němci, přicházející na pigment a na kostky, vždy milostnějšíma na ni pohlíželi očima.
Mezi paní a služkou, která nechtěla se uměle fintiti, když posýlána do komnat posluhovat hostem, přicházelo ke sporům. Baniuta mlčíc odporovala, stará paní políčkovala a plísnila ji. Ale nižádným způsobem nebylo jí možná přemoci vzdorovitost své služky. Večer, když bývalo hlučno v pokojích a ona schvalně posýlala Bauiutu do některého, kde myslila, že Němci na ni čekají, nižádnou mocí jí tam nemohla dostati. Jiná děvčata, Němkyně, třeba tomu byla ráda, přece se jí vysmívala — onu mlčela.
O všem tom, co se tu dálo, dověděl se Rymos od ní, a když mu to vypravovala, on skřípal zuby jako divoké zvíře.
„Tam na svém zámku,“ pravil zlostně, „kdyby někde fěrtoch spatřili ležeti, utíkají a žehnají se jako před zlým duchem — ale zde jim všecko dovoleno, a na vojně počínají sobě jako dobytek.“
Jednou večer, když mladý pacholek, jak obyčej měl, příkradl se k svému kunigasovi, nemaje mu již co vypravovati počal mu povídati o Baniutě. Podobně již dříve byl vypravoval této o svém kunigasovi, a Baniuta potom neustále s velikou zvědavostí na něho se vyptávala.
Jiří, vychovaný od dětinství dle přísných pravidel řeholních, o ženských málo co slýchal, a ještě méně jich vídal. Ale žena z klášterních zdí vypovězená bývala vždy jedním z nejoblíbenějších předmětů kuzatelům, kteří hromovali proti ženám, dávajíce výstrahu před jich osídly a varujíce přede všemi styky s nimi. Mniši křižovničtí mluvívali o nich často, když rytíři na výpravach svých vydáni bývali všelikému pokušení, neboť jim náleželo ozbrojovati je proti nim. Nejvíce slýchal Jiří o ženských v kostele, a to, co věděl o nich, pocházelo nejvíce z tohoto zřídla.
Ženu představoval sobě Jiří co bytosť chytrou, zvrhlou, co společnici a pomocnici Satauovu, číhající na to, kterak by člověka připravila o jeho spasení, nadanou dary kouzelnými, mající sílu démonickou u půvab hada oběť svou uspávajícího. Živých žen viděl málo držán jsa od dětinství uvnitř těch zdí, kam přístup jim byl zakázán. Na obrazech v kostele světice a mučenice, které tenkráte nejvíce byly ctěny: Barbora,