kala jednodenní náhrdelky. Tak i ze všelijakého listí, jen když bylo zelené, svíjela si věnce na hlavu. Podivnou náhodou stalo se, když ji zajali, že ten, co jí snímal šperk, nevšimnul si mosazného prsténku na její ručce. Později ho Baniutě nevzali, a když ruka její zhruběla a on jí byl těsný, nosila jej na šňůrce navlečený pod košilí na krku.
Německá děvčata posmívala se jí, škádlila ji, přezdívala jí divoká kočka, ale velmi jí záviděla krásu, chytrost a sílu. Drobná, útlá, mrštná, slabounká na pohled zdvihala Baniuta ohromné tíže, a udeření malinké její ručky rovnalo se ráně kamenem. Té mluvě, kterou kolem ní švandrčili, musila se naučiti; ale marně usilováno o to, aby zapomněla litevsky. Skrývajíc se usedala v koutech, zpívala písně a mluvila sama k sobě tím jazykem, kterému jí byla učila matka.
Chodila do kostelu i musila se modliti, ale všichni znamenali při ní, že se neodřekla svých bohů. Stálať v kostele jak zaražena, i vykrádala se z něho jak mohla. Slovem, bylo to stvoření neskrotitelné, jenom na pohled uhlazené, které zdálo se vyčkávati chvíli, aby uprchnouti mohlo do lesů. Pět let uplynulo od té doby, co ji přivedli, z dítěte dospěla na sličnou dívku s velikýma modrýma očima; a v tom čase přisvojila si co jen mohla od Němkyň; ale to, co přinesla s sebou, nezapomněla, aniž se toho odřekla. Rozumem a bystrostí daleko vynikala nade všecka děvčata sobě rovná.
V prvních letech Gmunda a její sestřenice snažily se doptati na ní něčeho z její minulosti… ale děvce potřásalo hlavou, pravíc, že se nepamatuje na nic kromě toho, že ji polapili, odvedli a zbili. Z těch dob jí zůstala na pravé ruce jizva od rány, na kterou pohlížela každý den, jakoby ji chovala na drahou památku. Poslušna, chápava, časem, když byla unavena, lhostejně lahodna, Baniuta srdcem k nikomu nepřilnula, s nikým důvěrně neobcovala, na nikoho si nestěžovala. Na ty, kteří byli okolo ní, hleděla potąjí s nenávistí a s odporem.
Při vší své divokosti a podivném vzhledu dívka krásou a půvabností tak všecky okouzlovala, že mužští nemohli se ani dost vynadívati na ni a Gmunda již hněvala se na takove obležení. Baniuta dokonce se nikde nevtírala, nejraději pobývajíc někde v koutku; ale jako služebná musila i často vycházeti, třeba proti své vůli.
Co se má státi s tou Litvankou, která se nedala předělati na Němkyni, nikdo nevěděl. Zatím všichni lidé oči své na ní pásli, ano sám starý Siegfried, ke všemu zlhostejnělý, když jej obsluhovala, ani očí s ní nespouštěl.
Jakým způsobem Rymos, jenž časem u některého bělopláštníka zastával místo pacholka, seznámil se s Baniutou, snadno lze uhodnouti. Když jednoho dne dlouho držel koně pod parkánem dvoru paní Gmundy, chtěla tomu náhoda, že děvče na druhé straně v křoví ukryté, používajíc chvíle kdy ve dvoře na ně nevzpomínali, zpívalo sobě polohlasem litevské písně. Rymos, jakmile uslyšel nápěv, s tlukoucím srdcem přitlačil se ku parkánu, a kořistě z chvíle pomlčení polohlasem zazpíval sloku známe sobě národní písně.
Baniuta vykřikla a v okamžení byla již nahoře na parkánu a všecka rozechvělá pohlížela dolů. Rymos, jak šílený oči na ni upřev, radostí div že nezapomněl na koně. Krátkými slovy pověděli sobě všecko, co pamatovali… Baniuta, zaslechnouc že ji volají, sklouzla s plotu a zmizela. Od té doby Rymos všelijakým chytrým způsobem dotíral se ke službě při koních ve dvorci, v parkáně pak nalezen lopuchem ukrytý otvor, kterým pohodlně mohli spolu rozmlouvati, kdykoliv děvčeti bylo možná se odprázdniti.
Oba dva s velikým zalíbením napájeli se zvukem zakázané mluvy, která jim byla nejdražší. Rymos zamiloval si dívčinu, ona smála se mu. Bylať příliš hrda, příliš krásna,
