K uvolnění řehole ve prospěch vznešenějších přispívaly několikráte do roka přicházející celé zástupy křížových hostí z Anglie, Francie, z Němec i z jiných zemí. K vůli vítaným těmto příchozím — neboť od nich dostávalo se řádu mnohých zásob — sestavovány stoly, strojeny hostiny a zábavy, pořádány turnaje a lovy. A poněvadž oni nebyli povinni říditi se pravidly řádovými, řehole vyhovovala jejich žádostem. Za pobytu hostí byla staršina osvobozena od zachovávání jejích předpisů, a po jich odjezdu navyklý jednou obyčej trval dále.
Světští lidé přinášeli s sebou rozpustilé řeči, nejeden přiváděl s sebou na křižáckou výpravu četnou služebnou družinu, která zůstávala v městě a někdy se tam i usazovala. Obyvatelstvo bylo tu zcela jiné, nežli ve městech povstalých z jiných poměrů. První místo zaujímali umělci, řemeslníci a rozliční rukodělníci; po nich přicházeli takoví, kteří jako nečistí cizopasníci od lidských slabostí se živí.
Hospod všelikého druhu byl počet nesmírný, od takových, kde se knechtove pivem opíjeli, až do těch, které bílým pláštům posluhovaly výtečnými pigmenty, t. j. silnými víny oslazenými a kořeněnými. Objevil-li se takový pigment všedního času na stole rytířském, dálo se to jen v malém kruhu a v míře, jakou předpisovala řehole; v hospodách dávali ho tolik, co kdo zaplatil.
Konečně bydlili ve městě i takoví lidé, jichž povolání a zaměstnání nebylo nikomu dobře známo. Vydávali se buď za příbuzné jiných měštanů anebo skrývali se za něčí ochranu.
K takovýmto záhadným bytostem, již dávno v Malborgu usedlým, náležela též Gmunda Lewenová, žena již nemladá, vydávající se za pokrevnou jednoho z bílých pláštův, Siegfrieda von Ortlopp. Tento Siegfried, muž nyní již věku vysoko pokročilého, vysílený, požival pro dávné zásluhy své veliké vážnosti v řádu. Tato vážnosť byla mocnou záštitou domu paní Gmundy, jenž uprostřed města stál sám pro sebe jak ostrov, neodvislý jak od šoltyse tak od místní správy, kteří na něm ničeho neměli pohledávati, ani do jeho záležitostí míchati se nesměli.
Dům ten navštěvoval nejenom starý Siegfried, nýbrž chodili tam i jiní křižovníci, bavíce se tam vesele někdy až do pozdní doby. Kdežto v zámku vrhání kostek i každá jiná hra kromě vrchcábů a šachů zakázána byla, věděli všichni, že u Gmundy stály zjevně kostky na stolech a že hráváno tam náruživě. Taktéž bylo křižovníkům zakázáno meškati ve spolecnosti ženských, ale tu jich bylo vždy plno. Gmunda Lewenová měla u sebe vždy dvě nebo tři sestřenice, přicházející z Němec, která se občas objevovaly a zase zanikaly; pak držela četnou čeled ženskou, již chovati jí nikdo nebránil.
Stará hospodyně vypadala velmi vážně. Tvář měla hrubou, vráskovitou, ústa scvrklá. pokládána pak byla za paní v domácnosti své velmi přísnou. Když někdy objevila se mezi vraty svého domu v bílém naškrobeném čepci, široce nad hlavou rozepjatém a spadajícím až na ramena, v černé sukni třepením lemované, s váčkem a svazkem klíčů za pasem, měšťané mimojdoucí klaněli se jí až k zemi, a měštky pozorně si prohlížely její výstroj, rády ji následujíce v tom, co jí přicházelo z Německa.
V kostele, jejž Gmunda velmi horlivě navštěvovala, měla své klekátko, aksamítem potažené, nejblíže u oltáře, a když se k němu ubírala, všichni před ní ustupovali. Při chůzi šustila sukněmi a cinkala řetězy a náramky, kterých měla na sobě vždy plno.
Věděliť měšťané, že skrze ni a Siegfrieda v zámku u mistra vše, co jen chtěla, poříditi mohli. Moc její byla již tak upevněna, že, jakkoli přísnější, jako Bernard, ne-
