Rymos, uvyklý báti se křižovnikův, před jichžto mocí se třásl, zvolal: „Kdyby nás lapili, kosti naše by se na poli bělely. A kdež oni nejsou? jejich stáže, jejich vyzvědači, polobratří, polosestry a ti vlačuhové němečtí, kteří se tu z celého světa na lup shromažďují.“
Šventas po svém obyčeji chytře se usmál. „Jsouť oni velice mocní,“ pravil; „ale i na ně a na jich počet možná chytře vyzráti. Jeden člověk dostačí na sto a sto jich oklame, když se mu srdce zahřeje. Oni začasté až příliš spoléhají na svou sílu. Já nesloužil jim nadarmo tak dlouho, známť já všecky jejich spády.“
Mezi tou řeči zavzněl zdaleka ze dvora nějaký šelest, i utišili se všichni… první zticha se vykradl Šventas, zmizev jakoby se do země propadl; Rymos prchnul za ním, a Jiří, shasiv nakvap lampu položil se na lože a tváři] se jakoby spal.
V.
Zároveň s hradem Malborgem rostlo i městečko, které pod jeho ochranou a jeho zdmi povstalo. Jako i jinde na nově podmaněné zemi skládalo se všecko jeho obyvatelstvo z příchozích z rozličných krajin německých: od Rýna, z Durink, ze Saska, z Francka, z Bavorska atd.
Známo, že řád sám, který z počátku přijímal toliko Němce a šlechtice z nejzámožnějších rodin, stal se později z větší části sborem lidí, kteří buď doma neměli čeho ztratit, anebo byli ducha neposedlého, neustáleného, který se hnal do válek a výbojů. Tak i sama osada městská skládala se z různého lidu ohnivěho a dobrodružného ducha, jenž přicházel do pohanských krajův zbohatnout a se povznést. Mnozí knižata, jako nynější veliký mistr Luder, když do řádu vstupovali, táhli za sebou své služebné lidi. řemeslníky svého kraje. Ti dostávali darmo pozemky, řád poskytoval jim pomoci při stavbě, uděloval jim výsady a povolil jistou samosprávu.
Německé rytířstvo vznešenějších rodin, křižovníci a hosté jejich potřebovali v každý čas zručných řemeslníků platnéřů, zbrojířů, zlatníků a jiných rukodělníků, jakých v divokém kraji nalézti nemohli. Tak osazovalo se město, nejprv pracovitými Němci, za těmi však přicházeli též zahaleči, kteří doufali nalézti výživu způsobem jiným, než k jakému řád zjevně se přiznával. Dostavili se i zpěváci, blázni a jiná chasa všeho druhu, načež ze zámku pohlíželo se skrz prsty. Povstaly veselé hospody, jedny na oko pro čeládku a knechty, jiné pro kupce a pocestné, a co se v těch pokoutně dálo, toho si městský šoltys nehrubě všímal. Jeden druhého nevyzrazoval, neboť každý sám se bál vyzrazení; základem života toho bylo vzájemné shovívání.
V zámku po celý čas vládla zdánlivě přísná řehole, jakkoli častěji zmírněná; mimo zámek sobě křižovníci počínali svobodněji. Kdežto uvnitř hradu žádná ženština, byť i věku pokročilého, nesměla se ukázati, zdržoval se jich ve městě pod rozličnými názvy a záminkami veliký počet.
Rytířstvo, pokud meškalo na hradě, vycházelo si na všelijaké lovy k Nogatu, projíždělo koně, podnikalo výlety; vracejíc pak se nezřídka zastavovalo se ve městě, což nebylo žádným tajemstvím, ale prozrazovati bílé pláště nikdo se neopovážil. Nižší šlechta, která se tou dobou již různila plášti šerými, ačkoliv řád ji považoval za rovnou staršině, nesměla sobě tolik dovolovati, jsouc přísněji držána.
