Šventas nejprv zaražen chvili se rozmýšlel, pak počal lámanou němčinou: „Ty nevíš, že jsi litevský kunigas od Němenu? Jako dítě uchvátili tě z rukou matčiných.“
„Kterak ty můžeš o tom věděti?“ odvece Jiří.
„Já teprv od nedávna to vim,“ vzdychl Šventas. Lkání přervalo mu řeč; podepřev si rukou hlavu mlčky jí potřásl. Čím já byl! co se stalo ze mne!“ počal jako sám k sobě mručeti. „Také mne lapili ve válce, ale já se k nim sám přidal, neboť naši chtěli mne oběsiti, a já si umínil pomstiti se jim. Tolik let. tolik let jsem jim nepoctivě sloužil! a již myslil jsem, že daremně zuhynu v jejich brlohu… Co se to se mnou stalo! Ó ty moje knížátko! ty můj holoubku! zdali uvěříš co ti povím, když já sobě sám ještě nevěřím? Co se stalo? Tolik let já v sobě tu krev litevskou dusil… marně. Hle, tu nedávno mne opět poslali vyzvídat na Litvu… Já šel, vždyť to bylo moje řemeslo: vymetat pod koni hnůj a rodáky své vydávat na řež… A co se ze mne stalo? Šel jsem na Litvu, i dostal jsem se na zámek, na veliký zámek… zavedli mne ke kunigasové na Pilleny. Zůstal jsem tam, slídě dle obyčeje svého, zlatý můj chlapečku-pane! Když začali zpívati čarovné litevské dajnos, když začali mne vábiti, spustily se mi z očí slzy, tvrdé srdce mé změklo, z křižovnického sluhy stal se opět ten, čím byl z mládí. Vyslali mne co svého, a já se vrátil — jako našinec. Jediná čarovná píseň to způsobila. Můj ty zlatý sokole, kdež pak píseň! to byla oživující voda, já se v ní umyl z nečistoty… byla to voda svatá!“
Slova ta provázel pláčem a vzlykáním s takovým výrazem, že Rymos, který se ho bál a jemu nevěřil, bezděky se cítil dojatým a pod lůžkem zvědavě vystrčil hlavu.
Šventas jej spatřiv ulekl se; ale stačilo několik litevských slov, aby starý chlapík se rozesmál. Mluva ta měla nyní zázračný účinek na obměklé jeho srdce. Vztáhl ruce proti hochovi, na Jiřího zapomena, a kvnpnč dal se s nim do horlivó rozmluvy po litevsku. Šventas objimal a líbal mladého rodáka.
Jiří, který byl mateřský jazyk zapomněl, sotva několik výrazů si pamatovav, stál mlče, s jednoho na druhého se dívaje.
„To jest kunigas!“ pravil Šventas; „poznal jsem ho dle znamení hrachového zrna pod levým uchem.“
Rymos vyleze ven zpod lože také se šel podívat na znamení, i sprásknul ruce. Jiřímu leskly se slzy v očích.
„Mluvte tak, abych vám rozuměl,“ pravil prosebné. „Rymos vi, že jsem musil zapomněti svou mateřštinu, neboť mně ji úmyslně vyrvali ze srdce a vštípili na její místo mluvu svou. .Mluvte, abych vám rozuměl… slitujte se nade mnou.“
Šventas políbil mu ruku. „Ticho! ticho!“ řekl; „jsme tu již tři. Budeme státi jeden k druhému a raditi se pospolu.“ A chytře při tom hodil hlavou. „Kdo ví co nevyvedeme! Mám za to, abychom svého kunigasa vrátili našincům… pak ani nám nebude tu dlouho dlíti co hostem. Třeba vzíti rozum do rukou.“
Jiřímu oči svítily. Udeřiv Šventasa po pleci pravil: „Kdo ti povídal o tom znamení? Odkud víš, že jsem kunigas? Znáš členy mé rodiny? Kde jsou?“
„Ó dlouho bylo by o tom povídati,“ zabublal starý pacholek, a nyní by vám to nebylo k žádné platnosti. Počkejte trochu. Nyní potřebí o tom přemýšleti, jak dostati se odtud… to jest pilnější věc! Ze zámku na svobodu se dostati není snadno, a kdybychom se chtěli skrývati v poli a dostati se k našim, musili bychom se po břiše plaziti jako hadi.“
